Reflexe

Pět muzikálů a jednu činoherní inscenaci jsem měl možnost vidět při své podzimní cestě do Londýna. Jako tradičně se všechny produkce vyznačovaly skvělými pěveckými i hereckými výkony, přesto některé očekávané hity nedopadly tak skvěle, jak mohly.

 

50 First Dates (The Other Palace)

Na motivy filmové komedie 50x a stále poprvé s Drew Barrymoreovou a Adamem Sandlerem vznikl v malém divadle The Other Palace celkem příjemný muzikál s nevtíravou popovou hudbou.

Autoři se otrocky nedrželi filmového scénáře, a divadelní verze se tak docela dost odlišuje. Jednoduchý romantický příběh o Lucy, která po vážné autonehodě trpí amnézií, a cestovatel a bloger Henry ji musí den co den přesvědčit, aby se do něj opět zamilovala, je podán s jemným konverzačním humorem a ve svižném tempu.

Velice dobře to funguje mezi hlavní dvojicí v podání Georginy Castle a Joshe St. Claira. Tenhle malý muzikál o síle komunity je milou oddechovkou, která je možná lehce sentimentální, ale zároveň nešetří humorem.

Hodnocení: 70 %

 

Just for One Day (Shaftesbury Theatre)

Tento jukebox muzikál měl loni premiéru v divadle Old Vic a vzhledem k rekordním prodejům byl přenesen na West End. Jeho atraktivita spočívá v tom, že zachycuje přípravy největšího koncertu všech dob, iniciativy Live Aid, kterou v roce 1985 bojovali hudebníci proti hladomoru v Etiopii.

Z toho vyplývá největší přednost tohoto muzikálu, a tou je skvělá hudba - zazní hity od muzikantů, jako jsou třeba David Bowie, Queen, Beatles, Phil Collins a mnoho dalších. Bohužel tvůrci se snaží do inscenace dostat co největší množství songů (napočítal jsem jich 38), většina z nich ovšem zazní jen v útržcích, což mně osobně vůbec nevyhovuje.

Just for One Day trpí i dalším běžným nedostatkem jukebox muzikálů, a tím je libreto. Příběh je rámován snahou mladé Jemmy (Fayth Ifil) zjistit, co je na tomto koncertu tak úžasného, že na něj její matka Suzanne (Melissa Jacques) celý život vzpomíná. Vysvětlování se ujme strůjce projektu Bob Geldof (Eddie Mann). Sledujeme počáteční nedůvěru jeho spolupracovníků, překonávání všemožných překážek a nakonec triumfální úspěch. Celé je to ale velmi vratké, k některým písním vedou velké oslí můstky (třeba když jde Geldof se songem do rádia, je to impulz k tomu, aby zazněla píseň Radio Ga Ga). Bohužel také charaktery postav nejsou příliš propracované, a tak jejich osobní příběhy vyznívají do ztracena. Inscenace je spíše ansámblovým kusem, kde mnoho představitelů vedlejších rolí nebo company dostává svou hvězdnou chvíli, kdy mohou zazpívat některou z písní.

Svým komickým potenciálem vyniknou scény s groteskně pojatou Margaret Thatcher (Julie Atherton), které přináší jiskřivé dialogy i zdařilé hudební číslo (I Am Still Standing). Druhá polovina představení je už spíše inscenovaným scénickým koncertem, dramaticky nosné se zdají jen scény z Etiopie, kde o tamní situaci sugestivně referuje humanitární pracovnice Amara (Rhianne-Louise McCaulsky).

Trochu mě zklamala také scéna, která tu sice hraje podřadnou roli, ale přesto mi přišlo trochu málo, když scénografka Soutra Gilmour na jeviště postavila jen schodiště evokující stadion ve Wembley a jinak se o atmosféru staraly téměř výhradně projekce.

Režisér Luke Sheppard patří k nejvytíženějším mladým režisérům v Londýně, a tak nepřekvapí, že je pořád se na co dívat. Nadchne také interpretace většiny písní, rockový koncert to celé připomíná i nazvučením, kdy při některých hudebních číslech vibruje celé divadlo. Ze všech songů mě asi nejvíce zaujala Bohemian Rhapsody, kterou Freddie Love interpretuje s takovou vervou, že jsem si chvílemi říkal, že je to možná lepší než originál.

Rozhodně nelituji, že jsem tohle představení navštívil, protože tolik skvělých songů pohromadě člověk z jeviště jen tak neuslyší. Jako divadelní inscenace ale Just for One Day v mnoha ohledech selhává.

Hodnocení: 55 %

 

Starlight Express (Troubadour Wembley Park Theatre)

Muzikál, kde jsou všichni účinkující na kolečkových bruslích, člověk jen tak neuvidí. V novém londýnském nastudování vsadili na futuristický design, takže kostýmy vláčků vypadají jak z nějakého sci-fi filmu. 

Inscenace režiséra Luka Shepparda je hodně spektakulární, čemuž napomáhá i přestavěný divadelní sál ve Wembley, který díky koridorům a uličkám umožňuje hercům pohybovat se v těsné blízkosti diváků, a tím jim připravit neopakovatelný zážitek.

Samotný příběh o závodě vlaků je velmi jednoduchý, rámován je jako sen malého dítěte. Hudební stránka potěší, jak je u Lloyd Webbera zvykem, je soundtrack plný snadno zapamatovatelných melodií, které navíc získaly díky nové orchestraci moderní háv.

Starlight Express je prostě hlavně oslňující show, v níž nechybí ani propracované projekce, pyrotechnické efekty či atmosférotvorné nasvícení. Zkrátka příjemný zážitek!

Hodnocení: 75 %

 

The Producers (Garrick Theatre)

Poté, co jsem viděl muzikál Producenti v Národním divadle moravskoslezském, jsem si tento populární kus úplně nezamiloval. Ale nové londýnské nastudování, pod kterým je jako režisér podepsán Patrick Marber (u nás známý především jako autor tragikomedií Dealer´s Choice či Na dotek), je opravdu velmi povedené.

Inscenaci chybí spektakulárnost (vznikla loni pro komorní scénu Menier Chocolate Factory), zato velice dobře rozvíjí podvratný humor Mela Brookse a Marber přidává spoustu nových gagů. Výborně vychází pointování humorných scén a vše odsýpá ve svižném tempu.

Hlavním trumfem nových Producentů jsou ovšem herecké výkony. Andy Nyman je zábavně ulítlým Maxem Bialystockem a Marc Antolin skvěle podává neurotického Leo Blooma. Trefou do černého je i obsazení australského herce Trevora Ashleyho do role teatrálního režiséra Rogera DeBris.

Marberův komediální muzikál si neklade vyšší cíle než diváky pobavit, ale dělá to velice kreativně a na muzikálovou klasiku se kouká svěžím pohledem.

Hodnocení: 85 %

 

The Devil Wears Prada (Dominion Theatre)

Fanoušky filmové verze s Meryl Streep a Anne Hathaway možná potěší, že se od ní divadelní ztvárnění zas tak moc neliší. Já osobně bych přivítal trochu větší invenci, navíc proškrtáním postav přátel hlavní postavy Andy byla trochu oslabena dějová linie proměny přátelské absolventky hledající smysluplnou práci v nervózní a cílevědomou součást módního průmyslu.

Hudba Eltona Johna je příjemně svižná, ale na první poslech neobsahuje suverénní hit. Povedená je vizuální stránka, především panorama New Yorku a Paříže se podařilo ztvárnit hezky, a to nejen za pomoci projekcí.

Do role obávané šéfredaktorky, kterou ve filmu ztvárnila Meryl Streep, byla obsazena americká herečka a zpěvačka Vanessa Williams, která je po pěvecké stránce vynikající a Streepovou nijak nekopíruje, ale hlavní hvězdou večera není. Andy hraje westendovská debutantka Georgie Buckland, která se s obtížným partem vypořádala se ctí a hlavně finále první části odzpívala parádně. Dobrým nápadem bylo rozšíření dvou vedlejších rolí – komickým středobodem inscenace je Mirandina asistentka Emily v podání Amy Di Bartolomeo a silné emoce dokáže na jeviště vnést Matt Henry v roli kreativního ředitele časopisu Runaway Nigela.

Na divácký zájem si tento muzikál rozhodně nemůže stěžovat, ale myslím, že se v Londýně dá narazit i na zajímavější kousky.

Hodnocení: 65 %

 

Stranger Things: The First Shadow (Phoenix Theatre)

Jedním z největších činoherních hitů je nyní v Londýně prequel netflixovského seriálu Stranger Things. Děj se odehrává v roce 1959 a je samostatným příběhem, tudíž k němu není nutné znát seriálovou předlohu. Znalost televizní verze ale jistě zvětší divácký zážitek, jelikož člověk lépe pochopí souvislosti a taky se může bavit sledováním toho, jak se rodičovské postavy ze seriálu (konkrétně třeba Willova matka Joyce, šerif Hopper nebo Bob Newby) chovali jako teenageři.

Divadelní hra poodhaluje rodinné pozadí hlavního záporáka čtvrté série a skládá další dílky do mozaiky toho, jak vlastně vznikla vědecká základna, v níž vznikl portál do stínového světa Upside Down.

Londýnská inscenace je plná neuvěřitelně propracovaných scénických efektů – lidé i předměty tu létají vzduchem, projekce skvěle vytváří iluzi reality, zkrátka je vidět, že se na ničem nešetřilo. Ale zkušený režisér Stephen Daldry (Billy Elliot, seriál Koruna) naštěstí nespoléhá pouze na scénická kouzla a dokáže vytvořit inscenaci, která i přes tříhodinovou délku nenudí a přináší celkem propracovaný příběh, jenž obsahuje hororvé prvky, detektivní linku, ale rovněž nemálo humoru.

Ne všechny dějové linky se podaří uspokojivě dotáhnout do konce, ale celkově Stranger Things nabízí opravdu intenzivní zážitek, který se vyplatí navštívit. A to nejen fanouškům seriálu bratrů Dufferových!

Hodnocení: 80 %