Rozhovor

V sobotu 2. listopadu začíná Pražský divadelní festival německého jazyka, tentokrát v malostranském Kaiserštejnském paláci projektem Habibi Kiosk Prague: Proměna!.
Vedle kafkovských témat bude 29. ročník PDFNJ pod mottem „nichts ist ok“ (nic není
v pořádku) reflektovat současný stav světa. Ten interpretují přední divadelníci, herci
a soubory německojazyčné oblasti, ale také její nejmladší generace a české scény.
Podrobnosti přinášíme v tradičním rozhovoru s ředitelem Petrem Štědroněm.

       Petr Štědroň, ředitel PDFNJ, s emeritní ředitelkou festivalu Jitkou Jílkovou

Festival reflektuje výročí sto let od úmrtí Franze Kafky z různých úhlů pohledu a prostřednictvím různých akcí a scénických forem. S jakou vizí jste kafkovský program sestavovali?
Snažili jsme se vyhledávat inscenace, které do světa Franze Kafky přinášejí nové pohledy, nové impulsy, nespokojí se s klišé a hledají nové výrazové formy. Hledali jsme divadelníky, kteří v díle Franze Kafky nacházejí život, nahlížejí na jeho dílo neotřelým zrakem.

Podle programových indicií se kafkovskými tématy jako je sociální vyloučení, nezdravé rodinné vazby nebo vztahová traumata zabývají i inscenace #Motherfuckinghood (Berliner Ensemble), The Silence (Berliner Schaubühne) a Scény z manželského života (Volkstheater Wien), je to tak?
Zmíněné inscenace zpracovávají živá, současná, pulsující témata...
#Motherfuckinghood  se zabývá těžkou rolí matky v současné společnosti, společenským a sociálním propadem spojeným s mateřstvím. Tvůrkyně a tvůrci této inscenace vycházeli z vlastních trpkých zkušeností a dokázali toto téma velmi výstižně a silně pojmenovat.

The Silence  je autofikčním textem režiséra Falka Richtera, ve kterém líčí své dospívání v Západním Německu – Richter dokáže skvěle vykreslovat atmosféru provinčnosti a náražky na skutečnost, že je „jiný“. Richterův příběh na jevišti podává vynikající herec Dimitrij Schaad – ostatně je letošním Hercem roku – a pražští diváci jej mohli vidět už víckrát, třeba v inscenacích The Situation nebo Noc v Lisabonu z berlínského Maxim-Gorki-Theateru. The Silence je kromě toho také sondou do „pravdy“ vyprávění, klade otázky po spolehlivosti paměti, pravdě a smyšlence.

Scény z manželského života  jsou prací švédského režiséra Markuse Öhrna, který na jevišti vídeňského Volkstheateru zpracoval televizní scénáře svého krajana Ingmara Bergmana a dodal vlastní výklad – velmi výraznou stylizaci dokreslující Bergmannovy situace velmi expresivním násilím, se kterým kontrastuje klid a až hypnotická rovina inscenace. Po jejím zhlédnutí zůstává v divákově mysli hluboká rýha otázek k funkčnosti lidského soužití.

Schaubühne Berlin - The Silence (foto: Gianmarco Bresadola)

Volkstheater Wien - Szenen einer Ehe (foto: Marcel Urlaub)

Berliner Ensemble - #Motherfuckinghood (foto: Matthias Horn)

V Divadle na Vinohradech uvedete Macbetha  v režii Johana Simonse. Před několika lety jsme zde viděli Penthesileiu, v Simonsově režijním pojetí zredukovanou na souboj ženy a muže. Máme v případě Shakespearovy tragédie očekávat totéž?
Holandský režisér a současný intendant v Schauspielhaus Bochum Johan Simons, který je už dlouhá léta pevnou součástí německojazyčné scény, pracuje na svých inscenacích zpravidla velmi dlouho a pečlivě hledá motivaci svých figur. Pracuje s vynikajícími herci, jak tomu bylo ve zmíněné Penthesilei a jak je tomu i u Macbetha. Jens Harzer, Marina Galic a Stefan Hunstein jsou trojice naprosto skvěle sehraných aktérů, kteří rozehrávají energickou, živou a naléhavou inscenaci Shakespearova Macbetha. Krále, co povraždil své okolí, a jeho Lady sžírají výčitky svědomí, radost z absolutní moci jaksi nenastala – Macbeth se musí osvobodit hlavně sám od sebe. Děsí-li nás jeho zločiny, děsíme se sami sebe, a přestože nám jeho skutky připadají nelidské, máme nepříjemný pocit, že Macbeth není jen zrůda, ale i trpící člověk.

Schauspielhaus Bochum - Macbeth (foto: Armin Smailovic)

Volksbühne Berlin - ja nichts ist ok (foto: Thomas Aurin)

Čím je mimořádná poslední inscenace nedávno zesnulého dramatika a režiséra Reného Pollesche z Volksbühne Berlin, která ho připomene ve Stavovském divadle?
Ano nic není ok, Polleschova poslední jevištní práce, vznikla v součinnosti a ve spoluautorství s hercem Fabianem Hinrichsem, který se v posledních desetiletích podílel na vzniku řady Polleschových projektů. Řekl bych, že všechny inscenace René Pollesche byly mimořádné. Měl naprosto jedinečný rukopis, jeho inscenace jsou souborným uměleckým dílem autorského textu a režie, dokázal neuvěřitelně organicky propojovat humor a vážnost, vysoké s nízkým. Ano nic není ok je Polleschovým a Hinrichsovým velkolepým rozloučením, v níž se opět zcela jedinečně „zaposlouchávají do nemocného tepu současnosti“, jak říkají. Měli jsme to štěstí, že jsme v rámci našeho festivalu během let prezentovali několik Polleschových inscenací, mohli jsme s ním v Praze diskutovat o jeho estetice a způsobu sebevyjádření na jevišti. V osobě Reného Pollesche zkrátka svět přišel o velkého, osobitého a zcela jedinečného divadelníka.

Rozšiřujete možnosti přeshraniční spolupráce mladých divadelníků, nebo je to jen můj dojem?
V Pražském divadelním festivalu německého jazyka se snažíme dlouhodobě propojovat české a německojazyčné divadelní a vůbec kulturní prostředí. Iniciovali jsme řadu koprodukcí, přinášíme na česká jeviště současné německojazyčné a světové texty, které si velmi brzy po uvedení na festivalu nacházejí místo v hracích plánech českých divadel. Snažíme se českou scénu motivovat udílením Ceny Josefa Balvína a následným uvedením vítězné inscenace v hlavním programu. Také vyhlašujeme Open Call, výzvu pro čerstvé absolventy německojazyčných divadelních akademií. Letos jsme vybírali z 39 inscenací a uvádíme také ve dvou večerech koprodukční česko-německý projekt A studia Rubín, Kolonie a Kollaborativ Futur II Konjunktiv – inscenace se jmenuje Endemité: příběhy mizení. Ufer des Verschwindens. Uvádíme ale celou řadu dalších inscenací, které z české a německé perspektivy nahlížejí na společné události. Za vznik a podporu těchto společných projektů velmi často vděčíme především Česko německému fondu budoucnosti, Goethe-Institutu, MKČR a dalším poskytovatelům grantů, kterým se v posledních letech mimořádně daří vytvářet podmínky pro vznik společných uměleckých platforem.

A studio Rubín - Endemité: příběhy mizení (foto: Patrik Borecký)

K letošnímu festivalovému mottu „nichts ist ok“ jste poznamenal, že divadelní umění je jedním z hlídačů nepravostí světa. Jak v tomto kontextu vnímáte prezidentskou záštitu?
Záštity pana prezidenta České republiky Petra Pavla si samozřejmě nesmírně vážíme, stejně jako záštit ministra kultury Martina Baxy a primátora hl. m. Prahy Bohuslava Svobody. Ukazují trvalou podporu našich snah vysokými státními institucemi, dodávají festivalu vysokou prestiž a dokládají také, jak je Pražský divadelní festival německého jazyka obohacující pro celou českou kulturní společnost. Jsme za projevenou podporu nesmírně vděční, stejně jako za trvalý zájem publika.