Jakub Vladimír

Absolutní rytmická abstrakce, která člověka pohltí a nepustí. Samozřejmě nabízí i možnost nějak konkrétně interpetovat, ale mě to nijak nevábilo a jen jsem se nechal unášet v krásně technicky provedeném světě, který nabízí extrémně působivé obrazy.
Určitě jedna z DISKovek která opravdu stojí za to.

75%
Výborně zrežírovaná inscenace, ať už jde o stylizované herectví (které se tedy ne vždy povede ale převážně ano), nebo jedno z nejlepších využití live cinema, které jsem kdy viděl a s tím spojenou působivou scénografií interiéru, se setkává s na mě až moc složitým, až nepochopitelným textem, se kterým si rady nebude vědět ani zkušenější divák. Mám z toho vlastně hodně podobný pocit jako z Plechové bubínku v Dnz, akorát zde vnímám zručnější režíjní práci a větší vztah herců k inscenaci. Tedy dobře se na to kouká a divák se ani chvíli nenudí, ale ve finále z toho vlastně moc moudrý není.

Když chce člověk adaptovat 700 stránkovou knihu a zvlášť v první polovině odmítá škrtat nemůže se divit, že je text zatížený. Je ho moc, ale člověkvlastně neví, co z textu inscenátoři chtěli vypíchnout. Celé to tedy padá na zvláštní práci s textem. Naštěstí to ale všechno drží na ramenou výborné střihové herectví všech přítomných v čele s magicky androginní Annou Kameníkovou které role naprosto sedla a která celou dobu uchvacuje. Dále skvělý scénografický prvek krychle která je geniálně multifunkčně využívaná.
Textově a režíjně je to tedy dost podivně uchopené, ale herecké výkony způsobí, že večera s plechovým bubínkem nebudete litovat.

Inscenace, na které je jasně vidět, že nemá jiné ambice než pobavit jak diváky, tak celý inscenační tým. Což se víceméně povedlo, ale asi jsem čekal že to bude inteligetnější. Ono je to celé vlastně hodně hit or miss, na každý velmi povedený vtip připadne 5 hodně slabyých. Hlavní problém humoru je, že až příliš spoléhá na hlasité = vtipné a sprosté slovo = smích. Paradoxně tak nejvíc vynikají utlumenější komické postavy, jako je například vynikající Prokop Košař a jeho primátor nebo Vavřinec Kratochvíl a jeho sekuriťák. Účel to splňuje a diváka to celou dobu hrozně baví, ale šlo to kožná udělat trochu rafinovaněji a inteligentněji.

Ohromně nádherná inscenace, u které musí divák mít po celou dobu úsměv na tváři. Herci velmi profesionálně pracují s malými promítačkami a vtipne berou do hry momenty, kdy se jim nedaří najít potřebný obrázek a podobně. Obecně bdělost herců a připravenost reagovat na nepodařené situace a vnější podněty.
Jde tedy o velmi hezky a roztomile strávený čas, který zároveň předává velmi silný dojem o existenci v takhle velkém domě.

Naprosto odvážná inscenace, která se snaží (naštěstí povedeně) adaptovat velmi složitý a netradiční text. Veškeré složky inscenace spolu fungují v absolutní symbióze a vytváří komplexně kompaktní balíček originálního románu, který prostě funguje. V popředí stojí fantastická choreografie Lenky Vágnerové a skvělá hudba Ivana Achera ve spojení s úžasnými pěvěckými výkony. Tyto složky celou inscenaci nesou na svých zádech, ale s obrovskou lehkostí a jistotou.
Fanoušek opery (ještě k tomu v esperantu) nejsem, ale tahle mě nadchla.

65%
Inscenace, kterou na svých zádech nese fantastická scénografie, velmi dobré herecké výkony a vzásadě dobře zvládnuté přepsání dramatu do současnosti.
Bohužel je to ale příliš dlouhé a zaslužilo by si přeškrtat ještě více, něž už to přeškrtané je. Zároveň mi jako fanouškovi antického dramatu v textu vadily některé věci, jako absence přítomnosti bohů, kteří v tom příběhu prostě hrají zásadní roli nebo zvěrečný twist s Elektrou (stvárněnou fantastickou Jindřiškou Dudziakovou). To je ale spíš můj problém s Ickovým textem než s inscenací. Té však chybí nějaká větší dynamika. I tak ale nabízí velmi působivý a obohajující zážitek.

Můj největší problém s touto inscenací bohužel tkví v tom, že Ibsenovu Noru jako dramatický text nemám rád (jak jsem si při sledování inscenace připomněl). Jinak ale musím uznat, že jde o velmi povedenou inscenaci, která mě, i přes absenci záliby v originálním textu, neustále bavila. Hlavně díky precizně zrežírovaným hereckým výkonům, kdy každé přehrávání, podehrávání a jiné typy herecké práce nesou význam. Bohužel ale inscenaci na můj vkus chybí nějaké větší posunutí originálního textu. Takto nám režisér prezentuje prakticky jen sice velmi povedenou, ale až příliš věrnou interpretaci původního textu.

Velmi efektní scénografické efekty a opravdu velmi viditelné nasazení a přesvědčení všech vystupujících bohužel nijak neobhajuje, že na půdě DISKu vznikla didakticky ekologická agitka, oživující tradici socialistického realismu. Přesvědčování přesvědčených a obecně velmi násilné prezentování názorů, o kterých jsme všichni, co jsme v sále seděli už přesvědčení byli.
Své diváky si ti najde (na mé repríze byl vášnivý potlesk ve stoje), já však mezi ně nepatřím.

Když jsem si přečetl, že se jedná o jevištní koncert a tedy ne o klasické divadlo byl jsem poněkud rozpačitý. Jakmile jsem ale usedl na sedadlo a uslyšel první tóny, bylo mi jasné že jsem nepochybil.
Nádherná hudba, podporující výborný přednes a zpěv všech představitelů, přednášejících výborně vybraný text.
Samozřejmě forma koncertu začne být ke konci trochu ohraná a představení začne lehce nudit. To ale naštěstí poslední dvě písně absolutně rozbijí a i spícího diváka zaručeně probudí a zaktivují.

Variace na Oidipovské téma kterou jsem už ale někde viděl. Ale za mě to nutně nevadí.
Samozřejmě hledat nějaký základní klíč pro inscenaci, která je pelmel všemožných postmoderních odkazů nelze, ale narozdíl od jiných uživatelů jsem byl baven a nijak mi to nevadilo.
Je mi jasné že bude asi velký rozdíl, pokud člověk viděl jen Vojcka, nebo je zkušenější Hábův divák, ale já se naštěstí řadím do kategorie první, a tak jsem z představení odcházel spokojený, i když s vykřičníkem ohledně opakující se poetiky Michala Háby.

Inscenace o identitě a společenských postavení, o tom jak všichni hrajeme jen nějakou roli a pouze nosíme maskya zároveň možná i o české pivní kultuře?
Pro mě naprosté překvapení a objev, jelikož jsem se na představení dostal prakticky náhodou, ale o to víc mě vzalo.
Naprosto geniální pohybová synchronizace a choreografie obecně, zajímavé jevištní nápady a výborný humor.
Jak už jsem říkal pro mě naprostý objev, který budu určitě lidem doporučovat na potkání.

Čekal jsem to mnohem horší. Hitparáda to není, ale člověka to zabaví, hlavně díky výborné scénografii a kostýmům. I herecky se jedná o (až na pár výjimek v pruběhu celého představení) velmi solidní výkony.
Jen dramaturgicky by to chtělo trošku doladit, hlavně pro svou naprosto rozpadlou druhou polovinu. 3koda i několika dobrých nápadů (stínohra, zvuky pomocí mikrofonu), které ale nejsou ve finální podobě dodělané a tak člověku prostě připadají navíc.
Jinak se ale jedná o slušnou inscenaci s výbornou prací s textem.

Silná inscenace, která by se na první pohled mohla zdát jako obyčejná demonizace Ruska, ale ve skutečnosti ukazuje chtíč několika po moci hladových a nechutných osob, které jejich ctižádost nakonec zlikviduje. Velmi chytře napsaná originální hra velmi úctyhodně podpořena skvělými inscenacnimi napady v čele se scénografií a hereckými výkony, převážně tím Tomáše Šulaje.
Za mě určitě jedna z těch věcí, na kterou se vyplatí zajet do Brna.
Mrazí, baví ale nepoucuje a nabízí spoustu prostoru pro vlastní názor na celou situaci.

Viděno na Bílé hoře a v tom je možná ten problém. Určitě na představení zajdu ještě na jinou lokalitu, protože na to co jsem čekal, bylo za mě prostředí Santiniho stavby plně nevyužito.
Zároveň se představení ovšem za mě tématicky točí v kruhu, kdy prakticky pouze parafrázuje jednu myšlenku stále dokola.
Naštěstí je celé pžedstavení doporovázeno vynikající hudbou která mě nechávala se unášet v tom letním dni na Bílé hoře.

Pohybové divadlo moc nemusím, a tak jsem na představení šel téměř s nulovým očekáváním. A to se nakonec ukázalo, jako nejlepší rozhodnutí.
Spojení hudby a pohybu mě do jisté míry opravdu nadchlo.
První polovina byla na můj vkus až moc popisná a střídala monotónně humornou činohru s pohybem. Ve druhé polovině se to ovšem zlomilo s Táborem, který nabízí nádherně lyrické propojení hudby a pohybu a který mě za celý večer nachl asi nejvíc.
Jde tedy určitě o hezkou podívanou, která ovšem nenabízí nioc převratně nového a je vlastně dost opatrná a hlavně se snaží být přísstupná širšímu publiku.

Minulost, přítomnost i budoucnost Ruského národa.
Všudypřítomná nesvoboda strach a zoufalost fungují ve spojení s betonově chladnou X10 výborně.
Nejedná se o jednoduchou rychlovku jak kvůli intelektuální tíze tématu, tak kvůli nervy drásající atmosféře, která pro mě po zjištění faktu, že text neni současný ale z roku 1993 ještě stoupla.
Obrazovost celé inscenace a hravost, kterou herci ve svých výkonech předvádí pomáhá k tomu, že vas na začátku chytne a i přes svou dvou hodinovou stopáž nepustí.
Postupné přiblížení k abstraktnější ideologické a politické stránce poté funguje jako mrazivá tečka k jinak celkem komickým situacím.

Divadelni událost sezóny minimalne v DNZ.
Fenomenální König s Lewandowskou, kteří celou inscenaci nesou na svých zádech a zároveň mají mezi sebou až nezvykle velkou chemii, na to že spolu hrají poprvé. Jejich vztah na jevišti je hnací
motor všeho.
Skvělá je i scénografie, která je za mě velmi originální a obsahuje spoustu dobrých překvapení.
Naprosto zdatně vytvořena jemná a pro všechny, kdo se na inscenaci podíleli, osobní věc, která naprosto realisticky vyobrazené lidské pocity a za mě se vyrovnává téměř dokonalé Paní Dallowayové

Inscenace, která místo toho aby byla divadelní, sází na střihovitost a krátké vtipné (popřípadě strašně dramaticke a nervy drásající v případě poloviny druhé) scénky.
Původní scénář a proto vím že je vtipný a chytrý. O to víc mě mrzí, že vlastně dost chytré vtipy jsou zde až příliš rozpytvořené.
Tohle mi zkrátka nesedlo.

Nerozuměl jsem tomu. Vůbec nevím o čem to bylo. Ale strašně mě to bavilo. Prakticky jde o čísté hraní si na divadle. Se slovem, s divadelními znaky s objekty. Je to prostě extrémně zábavné a hravé. Hloubku jsem v tom nenašel, ale to vůbec nevadí, člověk čas od času musí vypnout a užívat si hravost jevištního projevu.

Kdyby to aspoň bylo blbý. Ale ono je to hlavně velká nuda.
A on tam je potenciál. Nějaké téma společenského rozpadu a lidské tendenci k animalističnosti je zajímavé.
Ale ono to není absolutně dramaturgicky zvládnuté. Začne velmi pomalým tempem a už se z něj nedostane.
Ano asi 4x jsem se upřímně a velmi silné zasmál. Ale to je tak všechno a v 95 minutách je to žalostně málo.
Mrzí mě to protože mám zábradlí rád, ale tohle je prostě takový meh.
A to je asi to nejhorší.
Kdybych byl aspoň rozčílený, ale s divadla jsem odcházel a říkal si ok ale mohl jsem dělat X jiných věcí.

Normálně nemusím ditaktický divadlo. Ale je tohle vlastně ditaktický? Ano ale zároveň ne.
Ano lehce to poučuje, ale strašně zábavně a poutavě. Téma, které by se dalo jednoduše vystavět hodně jednostranně staví absolutně objektivně, kdy vlastně nikdo nevychází jako úplný klaďas. A takhle to má být.
Celé je to strašně zábavné a Cimrmanovský konec společně s finální zdrcující pointou fungují skvěle.
Ostatně jako celá inscenace.
Jestli nějak dělat divadlo o složitých tématech tak takhle.

Inscenace která mě naštěstí (narozdíl od mých přátel, se kterými jsem na představení byl) nějakou svojí náladou a atmosférou pohltila a tak jsem se alespoň lehce bavil. Obešel bych se bez toho aniž bych to viděl? Určitě.
Nejzajímavějším na celé inscenaci jsou určitě výtvarné experimenty Petra Nikla, které udržovaly po celou dobu mou pozornost. Ale je to škoda, protože Lucie Trmíková je fantastická herečka, ale tady tomu nějak moc nerozumím.
Určitě oceňuji, že Trmíková nabídla takto osobní zpověď. Ale to je možná ten problém. Ta inscenace je natolik osobní, že se na ni divák absolutně nemá šanci naladit.

Postmoderna, alternativní divadlo, levice, kritika, reifikovaná kurva.
Pokud se vám ani jedno z těchto slov nelíbí, na Vojcka nechoďte.
Jedná se o postmoderní jízdu, absolutní rozklad původního textu a témat obsažených v něm, kterou diváka bez zastavení provází absolutně skvělý herecký ansámbl v čele s Hochmanem, který předvádí téměřv nadlidský výkon v dvou naprosto odlišných polohách.
Nesedne to každému, to je jasné a ostatně v kontextu Hábovy tvorby to vlastně dává smysl. Mně to ale sedlo, hodně a určitě plánují jít na více repríz.
No jak jinak tuto glosku uzavřít než tím, že jsme všichni tak trochu Vojcek. Reifikovaný kurvy.