Jakub Vladimír

Mé první seznámení s Ibsenovou Hedou Gablerovou a musím říct že velmi povedené. Samozřejmě nemohu posoudit, do jaké míry mě bavila pouze hra a do jaké míry to převálcovalo její jevištní zpracování ale já se bavil. Celou dobu mě inscenací táhly úžasná scénografie a vynikající Pavla Beretová, která mě svým apatickým herectvím chytila a nepustila. Zesoučasnění mi nevadilo a musím říct, že bych se bez něj možná tolik nebavil. Celý tvar mi i několik dní po zhlédnutí neustále živě existuje v hlavě (hlavně díky fantastickému konci) a musím říct že Heda Gablerová určitě patří mezi ty inscenace Národního divadla na které stojí za to zajít.

Divadlo je další realita, třetí pilulka, kterou si měl Neo v Matrixu dát. Takto začíná nová inscenace KALDu a ve vteřině diváka přesouvá do nelineárního tvaru beze smyslu, kde se míchá všechno od osobních vypovědí herců, příběhu Ježíše Krista, variaci na příběh o Kulatém stolu, Ginsbergovo Kvílení, filosofických promluvách o ničem nebo storieček Sergeie Barracudy. Zní to jako nesmyslný miš maš ale funguje to. Ve chvíli kdy jsem ve všem přestal hledat smysl, usadil se do (v DISKu nepohodlné) sedačky a jen se nechal unášet pohltilo mě to. Jsem rád že na půdě DISKu vzniklo něco tak svobodného a neotřelého (což není v DISKu pravidlo).

Inscenace o které často přemýšlím od doby co jsem ji viděl. Naturalistické drsné ale přes to v něčem poetické. Snad nikdy jsem nezažil takové mrazení a na stavy do kterých mě tvar dostal asi dlouho nezapoměnu. Ráliš dokázal s fantastického obsazení vydojit své maximum a já se asi až do smrti nebudu na Jana Hájka dívat stejně. Je fascinující jak dokáže jedna inscenace v člověku rezonovat tak dlouho.

Neurazí, ale vlastně ničím ani nijak moc nenadchne. Rozhodně nelituji, že jsem do státní opery zašel. Za mě jde o docela kvalitně strávený čas (minimálně pak druhá polovina). Bohužel je to celé poněkud zmatené a většina povídek (konkrétně až na V. a VI.) nemají začátek prostředek a konec. Zachraňují to dobré herecké výkony (hlavním překvapením večera je za mě určitě Kateřina Měchurová) a nádherná scénografie. Pokud člověku nevadí, že se po většinu času bude spíše dívat na skvělou výpravu než vnímat děj, neodejde nespokojen. Ani to zesoučasnění slovníku ve IV. básni tolik nevadí.

Nuda, ironie, napětí, matematická přesnost, hra s divadelností, zvrat v očekávání.
To vše pro mě znamená Vrčení. Divadelní zážitek na který dlouho nezapomenu. Já prostě miluju divadlo o ničem a tohle bylo tak moc o ničem, až to bylo o něčem.
Nenudil jsem se ani sekundu, díky vynikajícímu a propočítanému herectví všech tří představitelů. Zaroveň jsem si užíval fakt, že mám před sebou vlastně dvě představení. To co se děje na jevišti a to co se děje v hledišti. Sledovat totiž nechápavé, znuděné ale i naprosto nadšené pohledy diváků (zvlášť ve scénách, kdy herci opustí jeviště) bylo něco.

Scénografie, předloha, téma a Kryštof Bartoš. Tyto 4 prvky si na začátku inscenaci naloží na záda a celou dobu ji nesou. A velmi úctyhodně.Nejnovější počín DNz adaptuje román bulharského spisovatele Gospodinova, který je očividně skvěle napsaný a tak je skvělým základem celé inscneace. K mému velikému překvapení se vlastně jedná o one man show (minimálně ze dvou třein, z části o referendech zmizí) Kryštofa Bartoše. To ničemu nevadí, protože Bartoš zde předvádí snad jeden ze svých nejlepších dosavadních výkonů. To jde však na úkor pořádných hereckých akcí ostatních herců, s kterých se rázem stanou ilustrace Bartošova příběhu a ne postavy.

Velmi razantní zásah do původního textu, který absolutně interpretuje všechny motivy, nacházející se v původním textu a doplňuje je o propoujení s filmem Nekonečný příběh. Mojí největší výhodou bylo, že jsem Ibsenův text před příjezdem do Brna přečetl, díky čemuž jsem byl naprosto obeznámen s příběhem a v ničem jsem se neztrácel. To si ovšem myslím že není případ ostatních diváků, kteří budou odhcázet zmatení. Je zde vidět velká dramaturgická práce (skvělá mimochodem), ktertá se ovšem nepotkává s tím co se děje na jevišti, jelikož je vidět, že je celý tvar pro herce náročnýl.

Mayenburgův Ošklivec je geniální text. Je poté těžké z něj vlastně vytvořit špatnou inscenaci. Ošklivec divadla Fénix, složený výhradně ze studentů třetího ročníku činohry na DAMU však díky extrémně silným hereckým výkonům na originálním textů staví a předbíhají ho. Právě herecké výkony jsou část inscenace, které ji absolutně táhnou kupředu a předbíhají cokoliv jiného co je její součástí (jako byla například projekce, která na mé repríze nefungovala, ale vůbec ničemu to nevadilo, protože herci to zvládli bravůrně). Díky této inscenaci se nemohu dočkat, až tento ročníku poputuje do DISKu a obecně na jejich budoucí kariéru.

Nádherně utvořená jevištní báseň, která pomocí obrazů vytvořených nádhernou scénografií a bravůrným přednesům (hlavně Beretová s Vančurou) vhodí diváka do tranzu, ve kterém se unáší na vlnách veršů T. S. Eliota. Proč do toho ale musí furt kecat Vladimír Javorský s Markem Danielem? KDyž si totiž odmyslím linku s donem Quijotem, vychází mi nádherný zážitek. Ten byl však přerušován "komickými" výstupy, které fungují jako odlehčení nebo dovysvětlení (Vysvětlení Teirésia jak pro mentálně slabší). Naštěstí ten základní tvar, text a herci jsou natolik skvělí, že mi ten Quijote nekazí celkový dojem z představení.

Inscenace, která působí jako epilog. Všechno důležité a zajímavé se už stalo. Hlavní postavy (s největší pravděpodobností členové kapely Burgán) už vše zažili a my je sledujeme v nějaké fázi zašlé slávy, kdy se jen jako prázdné plastové schránky cyklí v jednoduchých úkonech. Nebavilo mě to. Vůbec mě to nebavilo. Ale líbilo se mi to. Asi to úplně nedokážu přesně pojmenovat, ale nějaká takováto prázdnota a melancholie mi imponuje. Je to prostě divný divadlo. A divný divadlo je dobrý. Zároveň jakási posedlost starší technologií, která je v inscenaci přítomná je mi sympatická. Doba kdy byl svět v pořádku, je pryč.

Faulerové Smrtholku miluju. Zamiloval jsem se do jejích postav, děje, postmoderního stylu a přečetl jsem ji jedním dechem. A to je asi ten největší problém, který s inscenací v Rubínu mám. Neustále jsem se totiž přistihoval, že musím porovnávat svůj čtenářský zážitek s tím, co vidím na jevišti. "Takhle nevypadala, takhle to nebylo, tohle znělo jinak, mělo tam být ještě toto", byly myšlenky, které mi neustále proudily hlavou. Režíjně je to zvládnuté dobře. Střihovitost i civilní herectví 3 představitelů (hlavně paní Krausové) funguje. Ale dramaturgicky to prostě postrádá to gró, které knižní předloha nabízí.

75%
Asi prostě miluju divadlo beze smyslu a s minimem význámů. Podobně jako u Za rohem svět prostě sedlo takové to nic nedělání, ne příliš velké snaha přenášet nějakou myšlenku, ale jen pouhé hraní si s divadlem. Vypadá to hezky, zní to hezky, uvede to člověka do nějakého meditativního stavu a ještě k tomu to netrvá dlouho. Asi se stanu pravidělným návštěvníkem Alfréda ve dvoře.

65%
Zábavná inscenace, která však pro mne (na rozdíl od Franze a Kavky) nemá nějaký větší přesah. Samozřejmě je možné, že celek vnímám zcela jako dospělý člověk a nevnímám tu skutečnost, že inscenace není určená mně, ale dětem. O tom však subjektivní názory jsou. Musím však ocenit velmi zábavné herectví (převážně Davida Petrželku, který krásně vytrhává diváka z pohádkového klišé), scénografii a nádhernou hudbu, u které jsem musel po celou dobu kývat hlavou do rytmu. ¨
Je možné, že jsem od toho čekal víc. Má ale člověk očekávat od něco jiného než naprostou koninu od něčeho, co se doslova jmenuje Konina?

"Nejsme věřící, ale co by kdyby." Věta, která shrnuje jak hlavní téma inscenace, tak typický rys české společnosti, o kterém mluví. Chytré podtrhávání důležitých témat pomocí (pro mě) nerušivých anket s důchodci a dětmi. Dobrá scénografie, ve které konečně Mikulášek opouští pokojíčky a malé prostory a rozšiřuje se na celou plochu jeviště ND. Velmi svěží a funkční tvar, který na Národním divadle smysl a místo má, který navíc mluví o exttrémně zajímavém a důležitém tématu ateismu a nábožentsví v Čechách.

Jsem fanouškem Williama S. Burroughese. A to je u této inscenace asi velká výhoda. Inscenace totiž spojuje příběh Čarostřelce a právě Burroughse a divák neseznámený s kontextem se v celkem komplexní dějové struktuře může ztratit. To mě přivádí k otázce, pro koho vlastně iscnenace je? Pro obyčejného fanouška muzikálů (jak napovídá klišovitý konec) nebo pro poučeného diváka (viz. komplexní dramaturgie). Pro oba ale vlastně ani pro nikoho.
Naštěstí je ale celý tvar plný skvělé scénografie, výborné choreografie, chvalihodného přearanžování původní hudby a dobrých hereckých výkonů v čele s pro mě překvapivou a podvyužitou Danielou Špinar.

Asi jsem zjistil, že prostě miluji koncept takovýchto recitačně hudebních pásem. Vynikající spojení melancholie a nějakého pocitu veselosti, se kterou jsem paradoxně ze sálu pdcházel. Geniální texty spojené úžasnou hudbou a velmi dobře zrežírovaným recitálem. Inscenace je sice v prvních patnácti minutách poněkud rozpačitá, ale někdy v polovině první povídko cosi klapne a já si to až do konce extrémně užíval. Určitě stojí za navštívení snad už jen kvůli fantastické hudbě Matěje Šímy.

Citové vydírání na jevišti ve 100 minutách. Neodcházel jsem rozčílený ale ani uspokojený. Divák, co ono vydírání prokoukne během prvních 15 minut pak nemůže být uspokojen a jakkoli se na příběh navázat. Vydírání v podobě přiblížených live cinema částí ze kterých slzy tečou až na diváka je dokonáno neuvěřitelně nevkusným a kýčovitým koncem u kterého jsem se na celý sál nahlas smál, protože jsem nevěřil vlastním očím.
Nejsem rozhořčen a musím uznat že cíl vydrat z diváka emoce se povede (jak je vidno v jiných recenzích), ale když to prokouknete, nemůžete si to užít a odejdete zklamaní až podvedení.

Absolutní rytmická abstrakce, která člověka pohltí a nepustí. Samozřejmě nabízí i možnost nějak konkrétně interpetovat, ale mě to nijak nevábilo a jen jsem se nechal unášet v krásně technicky provedeném světě, který nabízí extrémně působivé obrazy.
Určitě jedna z DISKovek která opravdu stojí za to.

75%
Výborně zrežírovaná inscenace, ať už jde o stylizované herectví (které se tedy ne vždy povede ale převážně ano), nebo jedno z nejlepších využití live cinema, které jsem kdy viděl a s tím spojenou působivou scénografií interiéru, se setkává s na mě až moc složitým, až nepochopitelným textem, se kterým si rady nebude vědět ani zkušenější divák. Mám z toho vlastně hodně podobný pocit jako z Plechové bubínku v Dnz, akorát zde vnímám zručnější režíjní práci a větší vztah herců k inscenaci. Tedy dobře se na to kouká a divák se ani chvíli nenudí, ale ve finále z toho vlastně moc moudrý není.

Když chce člověk adaptovat 700 stránkovou knihu a zvlášť v první polovině odmítá škrtat nemůže se divit, že je text zatížený. Je ho moc, ale člověkvlastně neví, co z textu inscenátoři chtěli vypíchnout. Celé to tedy padá na zvláštní práci s textem. Naštěstí to ale všechno drží na ramenou výborné střihové herectví všech přítomných v čele s magicky androginní Annou Kameníkovou které role naprosto sedla a která celou dobu uchvacuje. Dále skvělý scénografický prvek krychle která je geniálně multifunkčně využívaná.
Textově a režíjně je to tedy dost podivně uchopené, ale herecké výkony způsobí, že večera s plechovým bubínkem nebudete litovat.

Inscenace, na které je jasně vidět, že nemá jiné ambice než pobavit jak diváky, tak celý inscenační tým. Což se víceméně povedlo, ale asi jsem čekal že to bude inteligetnější. Ono je to celé vlastně hodně hit or miss, na každý velmi povedený vtip připadne 5 hodně slabyých. Hlavní problém humoru je, že až příliš spoléhá na hlasité = vtipné a sprosté slovo = smích. Paradoxně tak nejvíc vynikají utlumenější komické postavy, jako je například vynikající Prokop Košař a jeho primátor nebo Vavřinec Kratochvíl a jeho sekuriťák. Účel to splňuje a diváka to celou dobu hrozně baví, ale šlo to kožná udělat trochu rafinovaněji a inteligentněji.

Ohromně nádherná inscenace, u které musí divák mít po celou dobu úsměv na tváři. Herci velmi profesionálně pracují s malými promítačkami a vtipne berou do hry momenty, kdy se jim nedaří najít potřebný obrázek a podobně. Obecně bdělost herců a připravenost reagovat na nepodařené situace a vnější podněty.
Jde tedy o velmi hezky a roztomile strávený čas, který zároveň předává velmi silný dojem o existenci v takhle velkém domě.

Naprosto odvážná inscenace, která se snaží (naštěstí povedeně) adaptovat velmi složitý a netradiční text. Veškeré složky inscenace spolu fungují v absolutní symbióze a vytváří komplexně kompaktní balíček originálního románu, který prostě funguje. V popředí stojí fantastická choreografie Lenky Vágnerové a skvělá hudba Ivana Achera ve spojení s úžasnými pěvěckými výkony. Tyto složky celou inscenaci nesou na svých zádech, ale s obrovskou lehkostí a jistotou.
Fanoušek opery (ještě k tomu v esperantu) nejsem, ale tahle mě nadchla.

65%
Inscenace, kterou na svých zádech nese fantastická scénografie, velmi dobré herecké výkony a vzásadě dobře zvládnuté přepsání dramatu do současnosti.
Bohužel je to ale příliš dlouhé a zaslužilo by si přeškrtat ještě více, něž už to přeškrtané je. Zároveň mi jako fanouškovi antického dramatu v textu vadily některé věci, jako absence přítomnosti bohů, kteří v tom příběhu prostě hrají zásadní roli nebo zvěrečný twist s Elektrou (stvárněnou fantastickou Jindřiškou Dudziakovou). To je ale spíš můj problém s Ickovým textem než s inscenací. Té však chybí nějaká větší dynamika. I tak ale nabízí velmi působivý a obohajující zážitek.

Můj největší problém s touto inscenací bohužel tkví v tom, že Ibsenovu Noru jako dramatický text nemám rád (jak jsem si při sledování inscenace připomněl). Jinak ale musím uznat, že jde o velmi povedenou inscenaci, která mě, i přes absenci záliby v originálním textu, neustále bavila. Hlavně díky precizně zrežírovaným hereckým výkonům, kdy každé přehrávání, podehrávání a jiné typy herecké práce nesou význam. Bohužel ale inscenaci na můj vkus chybí nějaké větší posunutí originálního textu. Takto nám režisér prezentuje prakticky jen sice velmi povedenou, ale až příliš věrnou interpretaci původního textu.