Zločin a trest

Wajdova dramatizace Dostojevského románu byla pro Divadlo D21 výrazně upravena. Děj pak byl v inscenaci J. Šmída situován směrem k současnosti a v souladu s tím i charaktery. Např. Raskolnikov byl oproti románu méně zralý a spíše připomínal dnešní mladíky nedomýšlející své jednání, Soňa naopak svůj nelehký úděl snášela s mnohem menší pokorou a odevzdaností. Scénografie se vypořádala s limity sálu více než dobře, herci koncepci naplnili. Vyznění se od Dostojevského značně odchýlilo, ale smysl dávalo. Přes místy přehnanou doslovnost by právě takové pojetí mohlo mladého diváka oslovit a možná mu i pootevřít cestu ke klasice.

Až někdo sepíše deset hříchů divadelního publika, jistě jedním z prvních bude, že divák přichází na představení s určitým očekáváním a pak je nespokojen s tím, že je tvůrci nenaplnili, čímž sám sebe připravuje o možnost získat něco jiného, s čím ani nepočítal. Já se tohoto hříchu v tomto případě vyvaruji závěrečným konstantováním, že jsem sice vyrazil na Raskolnikova se Soňou, ale dostal jsem Marmeladova s Porfirijem Petrovičem. A dva za dva, to je pořád dobrý kšeft. Více viz blog.

--- Sklenice láku bez okurek --- (více v článku na blogu)