Taneční hodiny

Poměrně příjemná romantická komedie o odvaze měnit se díky těm, které milujeme. Miroslav Táborský je jako autista skvělý a má dobrý timing humorných situací. Na Petře Nesvačilové je trochu vidět, že to není zcela primárně divadelní herečka. Stačí si jen zvyknout na její specifickou "americkou" dikci, jinak je velmi autentická a uvolněná. Bylo moc fajn slyšet zase Alenu Vránovou, byť pouze ze záznamu. Možná bych jen pozměnila název, který je poněkud matoucí, protože o tanec v této inscenaci jde až v poslední řadě.

O autismu či vyrovnávání se s těžkou situací byly napsány zdařilejší hry, ale představit něco nového a objevného nemělo být záměrem této inscenace. Projev P. Nesvačilové se může jevit vyumělkovaně, ale u postavy tanečnice to není na škodu; herečka je navíc osobitá a má zvláštní jiskru. Je zde prezentována lehčí forma autismu a M. Táborský spíše čerpá ze svých dřívějších rolí. Režisér P. Ondruch mohl herce dovést dál, ale oba se na sebe dokáží napojit a je příjemné je sledovat. Milou připomínkou dřívějšího Ungeltu je hlas A. Vránové, která se již rozhodla jeviště opustit.

Příjemná a milá inscenace, které by ovšem k silnějšímu prožitku prospěla větší dramatičnost. Zároveň i po dějové stránce mi to místy přišlo trochu nedotažené nebo tlačené až příliš na sílu proti vykresleným charakterům. Samotné postavy se však povedlo znázornit velmi dobře a věrohodně, což je to hlavní co upoutá a zaujme divákovu pozornost. Velký podíl na tom mají oba aktéři, jak M. Táborský tak i P. Nesvačilová, předvedli oba moc pěkné výkony a i díky nim své poselství o nutnosti udělat krok ke změně, byť třeba i s rizikem určité bolesti, tato hra nepochybně předala. Celkově tedy nenudí, neurazí a k tomu potěší. 65%