Recenze

Bezhlavý trojhlavý vztah
psáno z představení: 9.9.2010, Lenka Dombrovská
Soubor Spitfire Company uvedl novou inscenaci Nedotknutelní. Je to již třetí (po inscenacích Svět odsouzencůvUnicorn), jež stojí na pevném základě povídky Jiřího Jarkowského. Nedotknutelní jsou však na rozdíl od těch předchozích mnohem více tanečním představením než činohrou, přestože tato skupina projektů již dříve využívala prostředky, které se za klasicky činoherní nepokládají – akční malbu Jana Mika, light design, fyzické a pohybové herectví. Tentokrát však zvítězil tanec a pohyb a je chvályhodné, že se tvůrci rozhodli jít proti současným „moderním“ tendencím tanečního divadla a nabízí divákům představení, které není jen souborem hezkých výstupů bez jakéhokoli dějového a dramaturgického konceptu.

Ani v této inscenaci není slovo vyloučeno. A je obdivuhodné, jak precizně s ním interpreti pracují. To ovšem divákům k pochopení mnohovrstevnatého představení nepostačí. Text se často nepoužívá k sdělování a vysvětlování, spíše se jedná o proudy řeči, dopisy, neustálé opakování slov autistickou postavou... Příběh je naznačen velmi tenkou linkou, která se místy protrhává a záleží na každém divákovi, co si na těchto nezřetelných místech doplní. A emoce? Ty se prodírají na povrch každou sekundu, silně podpořeny rytmy tanga.

Zkusíme však vycházet z názvu představení a  interpretovat obsah skrze význam slova nedotknutelní. Může se jednat o lidi, kterých není možné dotknout se – tady ublížit.
Ano, postavy navenek vypadají, že jim ublížit nelze. Miriam (Markéta Vacovská) je světoběžnice, která se už poněkolikáté vrací unavená svým dobrodružstvím. Filip i Josefína ji jako tolikrát před tím přijímají zpět. Josefína je její pravý opak – autistická dívka, která žije ve svém uzavřeném světě a problémy všedního života se jí tak dotknout nemohou. Filip (Robert Janč) je silný, rozhodný muž, který se „obětoval“ a svůj život věnoval péči o Josefínu (Miřenka Čechová). Tak do této míry se opravdu jedná o nezasažitelné.
Divák se ovšem musí podívat, a představení ho k tomu donutí, pod nejsvrchnější vrstvu a nalézt tam citlivá místa nedotknutelných. Pro Josefínu představuje jistotu domov a také Filip s Miriam, byť ta většinu času jen v dopisech. Každým návratem Miriam však o to přichází. Filipa je možno chápat jako muže, o nějž se obě ženy přetahují, a on neví, ke které ho to táhne víc. Miriam je potvora, avšak místy se zdá, že stojí o Filipa i Miriam. Tyto tři postavy jsou vůbec spjaty podivuhodným poutem. Každý ke každému cítí lásku i nenávist. Tři jsou zkrátka špatný počet. Jedna ze scén je v tomto rozporuplném trojvztahu vzorová – Filip zde svazuje dohromady obě ženy potravinářskou fólií – jednak je svazuje téměř neviditelným poutem, ale také je dusí, když jim fólie omotává kolem hlavy.
Aby toho nebylo málo, přichází další a další významová vrstva. Tanec střída boj, hru souboj, touhu sex... Do toho se prolínají abstraktní obrazy promítané do vymezeného obdélníku na podlaze. Ten značí prostor, v němž se postavy mohou pohybovat. Pokud některá z nich vystoupí, čeká na ni smrt. Ať už opravdová – Miriam v závěru umírá na aids, či možná jen vnitřní, kdy Josefína poprvé Miriam zavrhne.

Tato inscenace však umí zamíchat i s našimi pocity. Zprvu se zdá, že postavy jsou jasné, až šablonovité, a my víme, kdo je kladný a utlačovaný a s nímž přirozeně soucítíme. Avšak v některých situacích není Josefína pouze bezbrannou dívkou, ale pořádnou mrchou, která svou bezmocnost umí ve správný okamžik zneužít. Naopak Miriam, jež se snaží zcela nepokrytě těžit ze sexuální nadvlády – nad Filipem i nad Miriam, nakonec litujeme. Ať už pro neschopnost navázat opravdový vztah, nebo pro její smrt v samotném závěru. I když zde jsem měla pocit velkého (a asi jediného) režisérského pochybení. V povzdálí – za ohraničenou bílou plochou se zjeví Miriam oblečena jen do roláku, který má přetáhnutý i přes hlavu. Velkými nůžkami si do něj prostříhává otvory a odříkává text svého posledního dopisu adresovaného Filipovi. Ano, mohlo by se jednat o metaforu rozpadající se osobnosti, člověka, jenž ví, že jeho život je u konce, a chce se už jen rozloučit. Něco však tomu brání, v hledišti se ozývá smích, někoho dokonce napadá spojení se Střihorukým Edwardem. Opravdu něco na této scéně působí neadekvátně, snad bavlněné triko, které má herečka nesmyslně natažené přes obličej a vypadá směšně. Taky mě trochu rušilo mé vnitřní sázení se, zda si triko prostřihne na prsou...

Ale to zmiňuji jen proto, aby bylo co vytknout. Pochválit je možno všechno – animace (Michal Kubíček), hudbu (Jan Kučera), choreografii (Jiří Pokorný) i režii (Petr Boháč). Před čím je však nutné opět smeknout, je uchopení a ztvárnění Josefíny Miřenkou Čechovou. Díky ní jsme měli možnost vidět na jevišti hereckou a taneční studii člověka s poruchou mozkových funkcí. Nejrůznější pokusy, jak představit autismus v umělecké formě, se objevily samozřejmě i dříve, ale tentokrát východiskem jsou reálné vzorce chování lidí s autistickým postižením. I za to si performerka zaslouží velké uznání.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.