Recenze

Čtyři výpovědi o Emě. Nebo o sobě?
psáno z představení: 7.10.2017, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: Josef Vostárek
foto: Josef Vostárekfoto: Josef Vostárekfoto: Josef Vostárekfoto: Josef Vostárekfoto: Josef Vostárek
Jako první premiéru nové divadelní sezony přichystalo Východočeské divadlo Pardubice na své komorní scéně inscenaci léty prověřeného titulu Commedia finita od Viktorie Hradské. V režii Petra Novotného se jedná o zábavnou, i když místy dost hořkou podívanou, které vévodí herecké výkony čtyř představitelek žen ovlivňujících život operní divy Emy Destinnové.

Na pohřbu slavné zpěvačky, která okouzlovala svým hlasem, ale zároveň provokovala osobním životem, se postupně ke svému vztahu k Destinnové zpovídají čtyři ženy, které měly možnost poznat ji zblízka. Dvě jsou z vyšší společnosti (učitelka, placená společnice), další dvě z lidových vrstev (uklízečka a komorná), všechny ale ve vzpomínkách rozebírají chyby, které jim na významné české osobnosti vadily. Skrze drobné životní příhody si divák skládá mozaiku života slavné pěvkyně. Jak se ale postupem času stále zřetelněji vyjevuje, vzpomínky na Destinnovou jsou výpovědí především o samotných ženách. Jejich názory vycházejí z osobnostních charakteristik, v kritice a pohrdání Emou se skrývají vlastní prohry a omezené rozhledy.

Učitelka zpěvu v podání Dagmar Novotné působí zpočátku vyrovnaným dojmem, jako někdo, kdo se snaží objektivně zhodnotit klady a zápory uznávané osobnosti operního divadla. Pod maskou strohé a racionální učitelky ovšem Novotná skryla hlubokou osamělost, která její postavu nutí odsuzovat život, který Destinnová vedla. Moralizování je vedeno závistí a touhu prožít v životě něco natolik opravdového, jako se to povedlo úspěšné pěvkyni.

Divácky nejvděčnější je výstup Jindry Janouškové, která ztvárnila rázovitou Uklízečku. Tato žena poměřuje život Destinnové pohledem, který nepřekračuje obzor všední každodennosti. Jakákoliv vznešenější myšlenka je jí cizí, jejím životem je úklid a trocha toho domácího štěstí. Omezený rozhled je vyjádřen i xenofobními názory, což před blížícími se parlamentními volbami působí obzvlášť aktuálně, postava Uklízečky jakoby vypadla ze zástupu voličů Tomia Okamury. I přes výše uvedené negativní vlastnosti a zřetelnou komediální nadsázku dokázala Janoušková dát své „hrdince“ zřetelný lidský rozměr, který diváka nutí soucítit s jejími životními strastmi. Právě Uklízečka je navíc patrně postavou, která i přes veškeré výhrady měla svou paní docela ráda.

Jana Ondrušková má v roli Společnice asi nejobtížnější úlohu, jelikož její postava je nejvíce černobílá. Ondrušková placenou „přítelkyni“ ztvárnila jako afektovanou dámu, která příliš neskrývá svou chamtivost a která si dokáže morálně obhájit jakýkoliv čin. Představuje prototyp člověka, který se „přilepí“ na úspěšnějšího jedince, aby ho opustil hned, jakmile přijde o místo na výsluní.

Nová posila hereckého souboru Východočeského divadla Štěpánka Fingerhutová se představila v roli mladé Komorné. Ta vnímá poslední roky života Emy Destinnové s neskrývaným cynismem, kterým ale patrně maskuje to, že ji velmi ranilo, když její milenec nakonec dal přednost stárnoucí a obtloustlé zpěvačce. Je to něco, s čím se mladá žena nedokáže vyrovnat, jelikož to neumí pochopit. Destinnovou proto i po její smrti obviňuje z vlastní nešťastné lásky.

Novotného režie tentokrát spočívala především v citlivém vedení hereček, silný je ale i závěrečný obraz, kdy zpěvačka symbolizující Destinnovou stoupá po schodech za zpěvu Smetanovy písně Letěla bělounká holubička. Zbytečně zdlouhavý je naopak úvod, kde je připravován pohřeb operní divy.

Ačkoliv se jedná z hlediska formy o zcela rozdílné inscenace, tematicky Commedia finita tak trochu navazuje na hru Hej, Mistře!, která vyprávěla o životě Jakuba Jana Ryby. Nejde přitom jen o to, že se na jevišti zhmotňuje životní příběh slavného hudebního umělce, ale především o téma vztahu Čechů k významným osobnostem. Obě inscenace spojuje pohled na obtížnou cestu, kterou si v našich zemích hledáme k osobnostem, které nějak vybočují z průměru a nelze je spolehlivě zaškatulkovat. V tom jsme se, myslím, za těch několik desítek či stovek let příliš nezměnili.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.