Recenze

Divadelní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu
psáno z představení: 12.6.2010, autor recenze: Petr Tichý, foto z inscenace: archiv Městských divadel pražských
foto: archiv Městských divadel pražskýchfoto: archiv Městských divadel pražskýchfoto: archiv Městských divadel pražských
V životě, v literatuře i na divadle je to vlastně běžné schéma: žena na hranici středního věku si náhle uvědomí, že její dosavadní život byl možná až příliš podřízen povinnostem a snad proto se z něj v běhu let vytratila všechna dřívější radost. Při hořké životní bilanci postupně zjišťuje, že její mladistvá očekávání se nikdy nenaplnila, předpokládaných cílů nebylo nikdy dosaženo a vysněné ideály byly naopak pragmaticky zapomenuty. A k dovršení všeho zlého jí navíc dochází, že po všem tom marném životním pachtění a předem prokaučovaných partnerských bitvách už nedokáže nahlížet na svět kolem sebe naivníma a okouzlenýma očima. Náhle se zdá, jakoby se před ní otevíraly už jenom dvě možné cesty: ta první představuje zahořklou rezignaci, ta druhá radikální vzpouru. A zatímco běžný život směřuje zpravidla k prvnímu způsobu řešení, ve světě uměleckých děl je daleko běžnější cesta vzpoury. Snad právě proto se na cestu vzpoury vydává i divadelní hrdinka Shirley Valentine – svědomitá manželka a matka dvou dospělých dětí, které zdánlivě nic podstatného neschází. Jenomže co je vlastně v životě podstatné, když člověk podřizuje svůj život stereotypům a jedinou odměnou, které se mu za to dostává, je pocit fyzické opotřebovanosti a emoční vyhaslosti? Shirley Valentine si o svém postavení i o světě kolem sebe nedělá už dávno žádné iluze, přesto při svých běžných domácích povinnostech dokáže snít i o něčem lepší. Její sny se už nepodobají snům o princi na bílém koni či zámku ze skla a zlata: jsou sladké na povrchu a trpké uvnitř, podobně jako stejnojmenná divadelní hra anglického dramatika Willy Russela, ve které je Shirley Valentine hlavní a jedinou hrdinkou.

Angličan Willy Russel je zkušeným dramatikem, který během své bezmála již čtyřicetileté divadelní kariéry přivedl na svět více než dvacet divadelních her. Řada z nich byla později zfilmována a některé (jako například muzikál Pokrevní bratři) se občas objevují i na českých jevištích. Žádná z jeho her však nedosáhla ve světě takové proslulosti jako právě hořká komedie s názvem Shirley Valentine. Důvodů se přitom nabízí hned několik. Možná je to komediálním duchem, v němž se celá hra nese, možná naopak hořkým podtónem, který pod všemi těmi humornými situacemi po celou dobu hry zaznívá. Anebo je to zkrátka tím, že se Willy Russelovi podařilo vytvořit v osobě Shirley Valentine postavu ženy, s níž je pro většinu diváků snadné se ztotožnit. Vždyť kolik je na světě lidí, jimž v životě vlastně nic podstatného neschází a kterým vedle špetky uznání a respektu chybí snad už jen pár nepatrných podnětů, které by daly jejich stereotypnímu životu smysl?

Městská divadla pražská zvolila pro svoji inscenaci Russellovy hry Shirley Valentine podtitul „One woman show Simony Stašové“. A asi nic nedokáže popsat dění na jevišti přesněji než právě kombinace těchto pěti slov. Russellova hra má totiž nejen pevný dramatický tvar, který z ní činí mnohem víc než jen pouhou hříčku o frustrované a zklamané manželce, ale současně je také relativně volným prostorem určeným k výjimečné herecké exhibici. A Simona Stašová dokáže tento prostor využít doslova excelentním způsobem. Ve fyzicky i emočně náročné roli, kdy po celou dobu téměř tříhodinové inscenace neopustí ani na okamžik jeviště, dokáže neopakovatelným způsobem navázat kontakt s divákem a pak jej bezpečně provést úskalím hry až k závěrečné katarzi. Její Shirley Valentine má v sobě hořkost i poslední zbytky naivity, humor i sentiment, naději i rezignaci. Simona Stašová dokázala spolu s režisérem Zdeňkem Kaločem najít klíč k interpretaci rozporuplné postavy a její trpký jevištní úděl přetavit ve svůj vlastní příběh. Na jevištích Městských divadel pražských (konkrétně Divadla Rokoko a čas od času i Divadla ABC) se jí za to dostává zasloužených ovací.

V porovnání s hereckým výkonem Simony Stašové působí ostatní umělecké složky inscenace jen jako nevtíravý, nezbytný a nedůležitý doprovod. Scénické a kostýmní řešení z dílny Michaely Červenkové je účelné a nenásilné, za zmínku stojí snad jen zajímavý způsob využití písku v závěrečné třetině hry. Výběru doprovodné hudby nelze vcelku nic vytknout, což platí i pro způsob režijního vedení ze strany zkušeného Zdeňka Kaloče.

Z miliónů možností, které nám život nabízí, dokážeme využít jen jejich nepatrnou část. A ať se nakonec rozhodneme pro jakoukoliv cestu, všechny ostatní zůstanou vinou naší volby nevyužité. Taková už je realita a vše ostatní by na jevišti působilo jako nepravděpodobná pohádka. Russellova divadelní hra naštěstí pohádkou není a její hrdinka Shirley Valentine si proto už od počátku uvědomuje meze svých možností, v rámci kterých překotný útěk ani zatrpklá pasivita nejsou řešením. Její osobní volba proto působí radikálně jenom navenek – cesta, na kterou se vydává, nemá nic společného s rezignací ani bezhlavým útěkem. Russelova Shirley Valentine se neutíká k zdánlivě jednoduchým řešením a snad právě proto se před ní otevírá cesta, po které se většina lidí k vlastní škodě nikdy nevydá. A právě v tom zřejmě spočívá hlavní poselství Russellova monodramatu Shriley Valetine: není nutné předem rezignovat na své sny a stejně tak není nutné bezhlavě popírat všechno to, v čem jsme až dosud žili – možná stačí jen na chvíli se zastavit a otevřít se novým podnětům, myšlenkám a zážitkům. A i když tím své životní možnosti beze zbytku nevyčerpáme, svůj život obohatíme zcela určitě.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.