Recenze

Soudní drama Teror Ferdinanda von Schiracha mělo v Berlíně premiéru v říjnu 2015 a od té doby se úspěšně etablovalo v mnoha evropských zemích, ale i v Japonsku či USA. Dva roky po německé premiéře hru na česká divadelní prkna jako první přeneslo Národní divadlo Brno v režii tamního ředitele Martina Glasera. Do konce této divadelní sezony se chystají Teror inscenovat i další tuzemská divadla, v Praze a Ostravě.

Major Luftwaffe Lars Koch sestřelil civilní letadlo se 164 cestujícími na palubě. Udělal tak v rozporu s přímými rozkazy, ale patrně tím zabránil tomu, aby airbus unesený teroristy narazil do mnichovského stadionu, kde se právě konal přátelský fotbalový zápas mezi Německem a Anglii, který sledovalo 70 tisíc lidí. Divák je svědkem soudního líčení, které má rozhodnout o tom, zda je Koch vinen. Odborná právní analýza ovšem na posouzení takového případu nestačí, na řadu přicházejí i otázky etiky, morální volby a zodpovědnosti za vlastní činy.

Inscenace má jednoduchý půdorys ve zkratce kopírující skutečné soudní jednání. Děj se odehrává v soudní síni, divák ocitající se v úloze porotce sleduje skutečně jen to, co zazní před soudním tribunálem – výpovědi svědků, proslovy obhájce či státní zástupkyně. I když je Kochův případ čistá fikce, Schirachova hra má formu dokumentárního dramatu. Schirach je nejen spisovatel, ale především právník, proto je hlavně v první polovině hra zavalena množstvím odborné terminologie a přesným dodržováním soudních procedur. To velmi zvyšuje realističnost inscenace, divadelní působivost to ale spíš oslabuje. Teroru však rozhodně nelze upřít aktuální téma – v době vzrůstající hrozby teroristických útoků se může popisovaný případ proměnit z fikce v hrozivou realitu.

Atraktivita německé hry spočívá rovněž v tom, že je divák aktivním účastníkem dění. V první polovině vyslechne výpovědi svědků i obžalovaného, o přestávce pak vyfasuje skleněnou kuličku, s jejíž pomocí pak po závěrečných slovech obhájce a státní zástupkyně může hlasovat o vině či nevině Larse Kocha (přesný Jan Grundman). Právě závěrečné projevy jsou velmi apelativní a nutí diváka, aby pečlivě zvážil stanoviska jednotlivých stran. Není to jen volba na základě důkazů, člověk si musí sám v sobě položit otázky, jaká je cena lidského života a jestli lze pro záchranu velkého množství lidských životů jiné lidi obětovat. Při repríze, ze které je psána tato recenze, dopadlo hlasování poměrně přesvědčivě pro nevinu obžalovaného. Neznamená to ovšem, že by byla Eva Novotná v roli státní zástupkyně méně přesvědčivá než Martin Siničák jako obhájce. Hra je zkrátka napsaná tak, že při hlasování pro vinu musí člověk na první místo postavit neměnné ústavní principy, na jejichž základě je nutné se rozhodovat, aby nedocházelo ke svévolnému porušování základních lidských práv a svobod ve jménu nějakého vyššího dobra. Hlasování pro nevinu je zase spíše intuitivním hlasem pro rozhodování v kontextu konkrétní situace, kdy není možné všechny hrozby předvídat a zakotvit jejich řešení v nějakých neměnných pravidlech a procedurách. Hlasoval jsem rovněž pro nevinu.

Velice zajímavé je nahlédnout na webové stránky http://terror.theater/, kde jsou výsledky hlasování ze všech zemí, kde se Teror hraje. V euroamerickém prostoru zní verdikt diváků v drtivé většině případů „Nevinen“. Ovšem v Japonsku a Číně je tomu přesně naopak, což ilustruje velmi rozdílné chápání spravedlnosti napříč jednotlivými kulturami.

Brněnská inscenace je velmi silná v tom, že diváky doslova nutí přemýšlet o tématu hry, jelikož následná participace na hlasování klade nároky na formulování vlastních morálních imperativů. Bohužel z divadelního hlediska je to podívaná trochu suchopárná, které chybí lidský rozměr. Slavné soudní drama Dvanáct rozhněvaných mužů staví na tom, že skrze rozhodování o vině a nevině nahlížíme na jednotlivé lidské charaktery, toho se u Teroru nedočkáme. Více než živá debata je to filozofická disputace. To nic nemění na tom, že je přínosné se tohohle soudu zúčastnit a prožít hlasování na vlastní kůži.