Recenze

Francouzský blázinec v Bohnicích
psáno z představení: 25.4.2012, Veronika Steffanová
Není to tak dlouho, co stará budova prádelny v areálu Psychiatrické léčebny v Bohnicích znovu ožila. Už se v ní nepere ústavní povlečení, ale nachází ti útočiště multikulturní projekty často i s mezinárodní účastí. Jedním z nich je i Marat Sade Bohnice, jehož součástí je stejnojmenné pouze několik málo dní reprízované divadelní představení.

Společnost Akanda pod režisérským vedením Melanie Rada nastudovala hru dlouhým názvem Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata předvedené divadelním souborem blázince v Charetonu za řízení markýze de Sade. S tímto dílem už má zkušenosti z minulosti, ale tentokrát ji s touto hrou oslovila kanadská producentka Althea Thauberger: „Před časem jsem se doslechla o prostoru Prádelny a v souvislosti s ním mi na mysl vytanula myšlenka inscenovat hru Marat Sade. Její děj je zasazen do prostředí umýváren v blázinci, tedy do velmi podobných prostor, kde se nyní může hrát.“

Chátrající prostor Prádelny se zaplnil padesátkou židlí s dekami rozmístěných po obvodu velké místnosti s vysokým stropem. V její centrální části se válí polštáře, deky, dřevěné palety a postel. V zadní části postupně zasedá několik muzikantů k nástrojům, aby doplnili představení živou hudbou. Mezi tím vším prochází herci v rolích bláznů. Nebojí se kontaktu s přicházejícími diváky, kteří se tímto pomalu ladí na místní atmosféru. Po chvíli přichází majitel léčebny Coulmier se ženou a dcerkou. Usedají mezi ostatní diváky a vyzývají pacienty vlastního ústavu k zahájení představení. V divácích je tím ještě více umocněn pocit, že jsou svědky premiéry z roku 1808 a že před nimi stojí skutečně psychicky narušení lidé.

Hru napsal v roce 1963 německý dramatik Peter Weiss, ale básnický jazyk vyvolává pocit, že text vznikl skutečně pár let po Velké francouzské revoluci. Markýz de Sade svěřený do ústavní péče v léčebně Charenton inscenuje atentát na Jeana Paula Marata a hlavně události jemu předcházející. Nejde však tolik o převyprávění faktů, ale spíše o konfrontaci myšlenek různých názorových skupin pomocí rozhovorů mezi jednotlivými postavami.

V podstatě filozofické drama drží bezpečně daleko od nudy výkony všech herců. Manželka majitele Lily Chu vystupuje jako pravá dáma a dokonalá hostitelka. Marquis de Sade v podání Jeffa Fritze působí ohromě charismaticky a i když je po celou dobu spíše v pozadí, jeho samotná přítomnost drží hru pohromadě. V neposlední řadě stojí za zmínku výkon Birianny Spahn v roli vražedkyně Charlotty Corday. Její vyzáblá postava a únava prozrazují chorobu rozkládající její tělo i mysl, zároveň se jí v očích leskne touha po krvi nepřítele Marata.

Pozornému čtenáři jistě neušlo, že žádné z uvedených jmen není české. Všichni herci v hlavních rolích pochází ze zahraničí a tedy i celá hra byla nastudována v angličtině. Naštěstí jsou na zadní stěnu promítány titulky a i když se občas zpozdí, dávají divákovi, který se nenarodil v anglofonní zemi, možnost porozumět smyslu hry.

Na druhou stranu, i kdyby člověk příliš nerozuměl konkrétním replikám, stejně by si užíval místní atmosféru. Zima působí tísnivě a vyvolává nutkání utéct pryč do tepla k šálku horkého čaje. Vedle toho všudypřítomné bílé polštářky či prostěradla a k tomu snaživé ošetřovatelky nedávají ani na chvíli možnost zapomenout, že se nachází na půdě zdravotnického zařízení. Hudba skoro není slyšet, respektive dokresluje situace tak výstižně, že ji člověk jako správnou doprovodnou hudbu ani nevnímá.

Chybí snad něco k dokonalosti? Snad trocha aktualizace. Tvůrci se natolik zhlédli v době počátku devatenáctého století, že se ani nepokusili nevytvořit žádnou paralelu se současností. Jedním z důvodů může být i to, že hra nestaví na českém prostředí a tak nemůže hledat souvislosti například v politické situaci dneška nebo jiných společenských tématech. Jsme tak svědky sice dokonalého, ale v podstatě vzdáleného, obrazu devatenáctého století. Celkově se zdá, že cíl tvůrců bylo pouze navodit atmosféru, nikoliv důvod k přemýšlení.

V úvodu jsem poznamenala, že Prádelna je prostor pro multikulturní setkávání, takže ani u tohoto projektu nezůstane jen u divadla. Producentka Althea Thauberger bude po představeních sbírat názory publika, natáčet rozhovory a nakonec vznikne dokument o přijetí této hry. Pokud všechno dobře půjde, film bude hotov na podzim tohoto roku a jeho premiéra proběhne kde jinde než v Prádelně.

Na závěr bych ještě ráda upozornila, že současný projekt nemá nic společného s loňským projektem Národního divadla Les infant teribles (Příšerné děti) v režii Alice Nelis. Ty se odehrály v jiné budově a produkci. Nicméně společným znakem obou inscenací je vysoká umělecká kvalita, kterou Příšerné děti potvrdily, když minulý rok dosáhly na nominaci na Ceny Alfréda Radoka za nejlepší inscenaci. Marat Sade Bohnice asi tak vysoko nezamíří, už kvůli jazykové bariéře, přesto stojí za vidění, protože jde o jedinečnou inscenaci s okouzlující atmosférou, která se už nikdy nebude opakovat.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.