Recenze

Kdo víc křičí, vyhraje
psáno z představení: 24.9.2018, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: Petr Neubert
foto: Petr Neubertfoto: Petr Neubertfoto: Petr Neubertfoto: Petr Neubertfoto: Petr Neubert
Nezvykle politická je nová režie uměleckého šéfa Národního divadla Daniela Špinara. Drama britské autorky Moiry Buffini Vítejte v Thébách se poměrně jasně vyjadřuje k problémům dnešního globalizovaného světa, a to skrze postavy z antických tragédií. Je to spojení až překvapivě funkční, i když divácký hit z této inscenace nejspíše nebude.

Théby 21. století jsou zemí třetího světa rozvrácenou krvavou občanskou válkou a demokraticky zvolená vláda se snaží za každou cenu udržet mír. Do vypleněného města přijíždí první občan Atén Théseus, aby sem vyvezl demokratický model vyspělého městského státu. Pozadu nezůstává ani opozice, která vládnoucí prezidentce Eurydice ztěžuje vyjednávání o poválečném uspořádání.

Text je aktuální, reaguje na problémy současné světové politiky, dramaturgii lze za tenhle výběr pochválit. Pro autorku byla předobrazem situace v Libérii zhruba před 15 lety, ale úplně jednoduše si lze na místo Théb zasadit třeba Sýrii. Vítejte v Thébách ukazuje, jak obtížné je stabilizovat rozvrácenou zemi a dovést ji k opravdu funkčnímu modelu demokracie. Zvlášť když pomoc cizích států není míněna upřímně – je to jen značkování teritoria a souboj o sféru vlivu mezi velmocemi. Lze z toho cítit jisté sebemrskačství současných západoevropských (především levicových) intelektuálů. Text se ovšem nikdy nedostane na úroveň agitky, Špinar svým groteskním pojetím zmenšuje nebezpečí, že by se inscenace stala tezovitou. Na povrch tu zdařile vyplouvají manipulace a pokrytectví, které jsou často maskovány za slovo diplomacie. V téhle branži zkrátka platí, že kdo nejvíc křičí, vyhraje, protože lidé, jež by měli co říci, jsou znechucení poměry a raději mlčí.

Pohrávání si s antickými motivy a osudy notoricky známých postav tvoří další, celkem zábavnou rovinu. Buffini si z mýtů bere, co potřebuje a přetváří to k obrazu svému, k divákovi hovoří současným jazykem, nešetří ironií ani vulgaritami.

Důležitá je také ženská tématika, která více než politická rovina odkazuje k předchozím Špinarovým režiím v Národním divadle. Mužský element je tu redukován na nositele válečného utrpení, zemi musí obnovit ženy, které byly válkou nejvíce postižené. Jenže i do politických vztahů proniká sexismus, a tak nová vláda složená výhradně z žen musí bojovat o své „místo na slunci“.

Scéna, kterou vytvořil Henrich Boráros, odhaluje rozsah zkázy, zároveň ale drobné detaily podrývají vážnost situace a příjemně pracují s nadsázkou. Jeviště zabírá pobořený palác, snad bývalé museum, v jehož zdech je zapíchaných bezpočet šípů (jinak se ovšem v téhle válce vraždí puškami, bajonety a mačetami). Na stěně je velký nápis Liberté, Égalité a dosprejované Beyoncé. V první půlce představení zabírá značnou část jeviště obří hromada šatstva symbolizující hromady mrtvol, kterými občanská válka zaplavila Théby.

Špinarovo pojetí je stylizované, lehce groteskní, ale stále je to ostře formulované politické divadlo. Za některé charaktery by si člověk velmi lehce dokázal dosadit mnohé reálné politiky. Eurydika v podání Jany Strykové je snaživá, i když v mnoha ohledech neohrabaná vládkyně, chybí jí zkušenosti s technologií moci. Zato Théseus Davida Matáska je politická hvězda, cílevědomý a chladně kalkující šíbr, kterého k lidskosti pohne až smrt jeho ženy. Odhadí masku neomylného vůdce a ukáže lidskou tvář. Na jak dlouho ale?

Hezký protiklad do inscenace vnáší Oidipovy dcery – Antigona (Veronika Lazorčáková) je upjatá, ale morálně neposkvrněná, kdežto Isména (Pavla Štorková) je povrchnější, snaží se opustit Athény a jít za lepším. Obě sestry ale mají něco společného – válku sice přežily, ale uvnitř jsou mrtvé a je otázka, jestli s tím ještě dokáží něco udělat. Opoziční politiky zastupuje extravagantní Princ Tydeus v podání Radúze Máchy. Postava je pojata snad až zbytečně karikaturně, čímž se výrazně vyčleňuje z davu a působí dojmem exota. Nutno podotknout, že přesně takový je však režijní záměr. Komu všemu jsou dnes lidé ochotni věřit, když říká to, co chtějí slyšet? To vdova po generálu Polyneikovi Pargeia (hraje ji Alena Štréblová) je pěknou studií člověka, který je pro udržení svého mocenského postavení ochotný spojit se s kýmkoliv, i kdyby to byl třeba válečný zločinec. Za zmínku stojí i Jiří Štěpnička v malé, ale důležité roli Polykleita, které herec dodal silnou emocionální naléhavost, ale bez přehnaného patosu.

Špinarovy inscenace v Národním divadle lze zjednodušeně rozdělit do dvou proudů – nové, u nás dosud neobjevené texty, které se zaměřují na současnou společnost, její chyby a problémy, ale které nejsou divácky úplně příznivě přijímány (Zemětřesení v Londýně, Noční sezóna). Druhou sortu tvoří vizuálně působivé, avšak obsahově trochu plytké kusy (Manon Lescaut, Pýcha a předsudek), jež však mají celkem slušný úspěch u diváků. Osobně dávám přednost té první kategorii, do níž spadá i Vítejte v Thébách.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.