Recenze

Láska a peníze – kdo s koho?
psáno z představení: 16.1.2012, Veronika Boušová
foto: Martin Špelda
foto: foto: foto: foto: foto:
Obojí hýbe světem. Láska je nejušlechtilejší cit. Ne penězích je moderní civilizace závislá. Finanční starosti mohou změnit lásku v nenávist. Aktuální téma. Aktuální inscenace. Zářezy do živého.

Hned v úvodním monologu jsou diváci přivítáni seriózně působícím gentlemanem (Miroslav Hanuš), který pohovoří o „srdíčku“ a vzápětí předloží vyúčtování za pořízení inscenace. To aby měl divák jistotu, že i kdyby se mu nelíbila, jeho investice do vstupenek je předem zhodnocena.

Scénu zaplňují neutrálně vyhlížející židle jak ze sálu kulturního domu z 80. let. Na jedné z nich je ledabyle odložena LCD obrazovka – pozorný divák si může pravě zde všimnout nastrčeného vodítka pro celou inscenaci. Z obrazovky se line sladce jímavý hit I will always love you (v originální verzi od Dolly Parton), který obletěl svět. Nechtěně kýčovitým způsobem vystihuje spojení symbolů lásky a peněz, útočné komerce i sentimentality na ploše jednoho hudebního klipu. V dalším průběhu inscenace obrazovka poslouží k přenosu již explicitních voyerských sklonů postav této nepříjemné reality show. Pozadí tvoří panely s velkými fotografiemi jednotlivých postav. Důležitými a hojně využívanými rekvizitami jsou mikrofony. Konfekční kostýmy herců budí dojem obyčejné lidské každodennosti a kontrastují s neosobní moderní technikou. Zvláštním akcentem jsou v podstatě jen výrazné boty dvou marketingových sexy manažerek.

Inscenace je skládačkou retrospektivně řazených obrazů a vyvolává dojem bulvární reality show. Jakmile má některá z postav pocit, že vzbudila něčí pozornost, neváhá s exhibicí svých nejniternějších myšlenek a pocitů. Zrcadlo, které nám tímto jednotliví aktéři nastavují, je holou realitou – i když hraničí s únosností a často působí směšně.

Příběh se odvíjí od e-mailového dialogu mezi Davidem (Miloslav König) a Sandrine (Magdalena Zimová). David je nervózní, naučené pózy marketingového pracovníka střídá s vulgaritou, má problém vyjádřit city. Na Sandřino naléhání se nakonec vnitřně otevře a vychrlí do hlediště první dávku zrůdné upřímnosti. V kolotoči lásky a peněz mu neomezené možnosti spotřební společnosti přerostly přes hlavu, změnily jeho žebříček hodnot a bývalý učitel se přiznává k hroznému činu, ke kterému se nadto cítí být oprávněn.

Mrtvá dcera natáčí na kameru rodiče (Jan Vondráček, Marie Turková), když při vzpomínkách na svou milovanou holčičku znovu probírají výdaje na její pohřeb. Ekonomickou stránku věci zdůrazňují dodatky k částkám – bez DPH, včetně DPH. Stále více je přitom dráždí vedlejší pompézní hrob manželky movitého Řeka. Celá situace vyústí zoufalým projevem nenávisti a zničením pomníku v podobě obří sochy Panny Marie. Podobného charakteru je i mimo děj postavená scéna z restaurace. Nesmělé přiznání fetišisty zastírá náhlý prudký projev záště frustrované dívky Debbie.

Poněkud tišší, ale neméně šokující je výpověď Jess (Helena Dvořáková) pod obrovským reflektorem fotografa, připomínající návštěvu psychologa. Přiznává se ke své nákupní vášni a ospravedlňuje se zvrácenými úvahami typu: když si tu drahou kabelku koupím, zruším kouzlo, kterým mne přitahuje. A nebo: je těžší sada příborů znamením shůry, že si mám koupit právě ji?

Zlom v Davidově charakteru (vítězství peněz nad láskou) se odehrává během ponižujícího přijímacího pohovoru u jeho bývalé přítelkyně. Zhrzená Val (Klára Sedláčková-Otlová) je na koni, zesměšňuje Davidovy schopnosti, vzdělání i manželství a nabízí mu podřadné místo. David, zadlužený z lásky ke své rozhazovačné ženě Jess, nemá na výběr. Val během pohovoru propadá krátkým projevům zoufalství, vždy ale pohotově pomocí nacvičených gest doslova „nasazuje masku“ a jede se dál. Firemní „hantýrka“ a přehnaná gestikulace je směšná, až v zádech mrazí.

Na konci příběhu (tedy vlastně na jeho začátku) čeká láska. Jessino vyznání, doprovázené esotericky laděnými úvahami a plné víry ve šťastnou budoucnost, poznamená pouze drobný škrábanec – sotva postřehnutelná zmínka, že by se s Davidem mohli mít trochu „jako v televizi“. Nad závěrečnou scénou kralují fotografie jednotlivých postav s proměněnými, zoufalými výrazy a místo padající opony se ve tmě rozblikají srdíčka na baterky.

Režijní pojetí Jana Mikuláška, skvělé a precizní herecké výkony, scéna, kostýmy i hudba tvoří jednotný celek s jasnou výpovědí. Pro někoho bude tenhle nekompromisní obraz doby asi příliš ostrý, ale v podobě, v jaké je překládán, je nepříjemně pravdivý.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.