Recenze

Melancholické spílání
psáno z představení: 21.6.2012, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: Kamila Polívková
foto: Kamila Polívkováfoto: Kamila Polívkováfoto: Kamila Polívková
Peter Handke a Divadlo Komedie to je prověřené spojení, které funguje. Loučení souboru Pražského komorního divadla se koná i se třemi inscenacemi dle Handkeho textů na repertoáru. Vedle Spílání publiku 2010 a bilanční inscenace Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli, je to i příležitost pro dva herce nazvaná Podzemní blues.

Struktura inscenace režiséra Dušana Pařízka by se dala rozdělit do tří částí. V té první rozhněvaný muž v podání Martina Fingera spílá publiku. Ukazuje se jako misantrop, který na lidstvu nedokáže najít žádné pozitivní stránky. Vidí jen samou ošklivost a to dokonce (či spíše především) i v radosti a štěstí svého okolí. Poté, co před první řadou skončí muž svou komunikaci s hledištěm, přesune se na jeviště, kde je postavena vysoká ocelová konstrukce. Její jediný mobiliář tvoří několik koženkových sedaček z podzemní dráhy. V tomto prostoru pak naštvaný muž spílá spolucestujícím, dokud je jednoho po druhém nedonutí odejít.

Na další stanici však přistupuje starší muž (představuje ho Boleslav Polívka), který se nenechá odradit a navazuje s rozhněvaným cestujícím dialog. Jeho pohled na svět je o poznání shovívavější, i když za jeho slovy cítíme, že v mladším věku se od svého spolucestujícího názorově tolik nelišil. Nyní však už v jeho mysli převládla vyrovnanost s jistými náznaky melancholie.

Handke psal Podzemní blues v pozdějším věku, proto mu schází buřičství jeho textu Spílání publiku. Svůj úspěšný koncept v prvé části večera sice částečně kopíruje, ale schází tomu ony bodavé ostny, publiku už se spílá spíše jen ze setrvačnosti. Jednoznačně nejpodařenější je prostředek inscenace, kde se Martin Finger obouvá do imaginárních spolucestujících, kteří vždy představují nějakou jasně specifikovanou skupinu obyvatel (důchodce, cizinec atd.). Handkeho text (i Pařízkova aktualizace) v těchto místech rozkrývají klišé a stereotypy, kterými jsou lidé naplněni a které jim nedovolují udělat si jasný úsudek o svém okolí. Ex post tak lze dovozovat původ rozněvanosti hlavního „hrdiny“.

Když na scénu vstoupí druhá postava (snad jakési alter ego rozhněvaného muže), divák podvědomě očekává změnu rytmu inscenace a přechod v klasický dialog. Toho se ale nedočká, postavy většinou vedou monology ve světě, kde jeden druhého neposlouchá. Monology jsou obecně oblíbeným stavebním kamenem v Pařízkových inscenacích. Hrdinové tak sice jsou publiku schopni zprostředkovat nezkresleně své myšlenky, vyvolat nějaké emoce se ovšem příliš nedaří.

Stejně jako zbytek repertoáru Divadla Komedie může se i Podzemní blues chlubit skvělými hereckými výkony, trefa do černého se ale tentokrát tak úplně nekoná. Snad za to může textová složka, která místy připomíná rétorické cvičení, nebo možná určitá melancholičnost, která hře otupuje ostří. Pařízkova režie jde po smyslu Handkeho hry, ale neškodilo by, kdyby proud textu občas rozrušila nějaká větší jevištní akce. Vnímání inscenace by to divákům jistě usnadnilo. Pro znalce ostatních inscenací souboru Pražského komorního divadla má Podzemní blues ještě jeden bonus navíc. Do hry jsou vetkány odkazy na další inscenace, jako je třeba již zmiňované Spílání publiku, Světanápravce či Nadváha, Nedůležité, Neforemnost.

(psáno z představení v Klicperově divadle v rámci festivalu Divadlo evropských regionů)


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.