Recenze

Milovníci originálních témat a neotřelých muzikálových příběhů se stejně jako kritici pražských „písničkálů“ dočkali dalšího sympatického pokusu o návrat k původním hodnotám muzikálového žánru, a to díky projektu nezávislé divadelní společnosti NaDřeň production. Koláž, sestavená ze zásadních vztahů, prožitků a písní Evy Olmerové, definovaná jako „A New Musical“, měla premiéru dne 7. 9. 2013 na hostitelské scéně Divadla v Dlouhé. Na programu je 30 exkluzivních představení.

Autorka, režisérka a jedna z představitelek hlavní role Evy Zuzana Offenbartl Dovalová (alternuje ji Markéta Bednářová) se rozhodla připomenout touto formou českou jazzovou zpěvačku a šansoniérku světového formátu. Zároveň splácí společenský dluh za všechny, kteří se z politických či osobních důvodů podíleli na zmaru tohoto výjimečného talentu. Přestože jako debutující režisérka ve snaze o propojení zpěvu, tance a herectví některé výstupy zbytečně komplikuje záměrně náročnou choreografií, tvoří jednotlivé fragmenty jasně vyprofilovaný celek s téměř dokumentárním posláním: portrét zpěvačky s osobitou povahou a oběti (nejen) své doby, Evy Olmerové.

Alfou i omegou muzikálu Nezemřela jsem... je hlavní hrdinka. Ačkoliv původním záměrem Zuzany Offenbartl Dovalové bylo přiblížit se jejímu pěveckému umění jen stylem frázování, procítěný výraz hlasu, mimika a vnitřní souznění s rolí působí ve výsledku svým způsobem autenticky, zvlášť v momentech, kdy texty písní rezonují s Evinými niternými pocity.

K těm nejemotivnějším patří asi úvodní Monolog a Čas kdy člověk svlíkne kůži, doprovázející první setkání s estébáckou zlovůlí (i když u výslechu narušují dojem zbytečná taneční gesta), vyznání Smíš, bolestí prodchnutý zpěv a capella v úryvcích písně Slunce zhaslo dojetím („...mezi mnou a prokletím není rozdíl snad...“) a Vítr rváč v posledním vystoupení. Stejně pravdivá je Offenbartl Dovalová v hereckých scénách, kde dává vyniknout zpěvaččině citové křehkosti, divokosti či osobní hrdosti.

Ve srovnání s Evou se ostatní postavy příběhu jeví poněkud ploše. Dostaly sice vlastní prostor v sólech i duetech (Jsi jako dlouhý most, Tvou láskou, Stačí málo, někdy půl, Pojď), ale v rámci celku sehrávají pouze úlohu vnějších faktorů, které před divákovýma očima modelují osobnost Olmerové do stále propracovanějších detailů. V účelně postavených hereckých dialozích se nenajde ani slovo navíc.

Opakovaným motivem zůstává jen vztah s otcem (Tomáš Trapl). Evina rebelská povaha a životně nezbytná potřeba zpívat naráží na tvrdost, podmíněnou rodičovskými obavami. Zablokované citové projevy z otcovy strany určují dceřin problematický přístup k mužům obecně. Eva svým navenek často vulgárním chováním zakrývá sebezničující oddanost, pramenící z touhy po bezpodmínečné lásce. Dobře to vystihuje choreografie jejich společného tance.

Pro trochu plastičtější portrét postavy otce si Tomáš Trapl našel příležitost ve směsi Píseň v písni. Plné pochopení pro své talentované dítě vyzpívá v partu „Prosím tě stůj a zpívej dál, stín tvého hlasu mě stále v srdci hřál, po dlouhý čas...“. Další dva důležití muži Evina života, manželé Falout (Radim Pátek) a Dvořák (Tomáš Savka) už tolik prostoru nemají. Filip Kotek v roli neoblomného vyšetřovatele se skrývanou slabostí pro Evu ho naopak zatím náležitě nezúročil.

Pověstných pět minut slávy vytěžily ze svých sólových výstupů Renáta Podlipská jako lesbická bachařka (Druhý břeh, na němž Evu čeká zjevně nepříjemná vězeňská zkušenost) a Michaela Zemánková jako kamarádka Aida, která doslova zazářila v písni Zahraj i pro mne.

Výběr z repertoáru Evy Olmerové obsahuje také pověstnou Georgii, Černou káru nebo country Den začíná krásně s rádiově pozitivním textem pro zpěvaččinu stejně „pozitivní“ životní etapu. A nechybí ani nejhranější hit Čekej tiše, který vyprovází její duši tam „kam mohou jen ti, kteří štěstí dát dovedou“ – do Nebe.

Pestré choreografie Zuzany Pokorné se pohybují od vyjádření vnitřních pocitů výrazovým tancem s baletními prvky přes kabaretně pojaté Malé kotě (konkurz do Semaforu) a parodii na spartakiádu Jen řekni Sokolov (festival politické písně) až po hromadná, vpravdě muzikálová taneční čísla v podání dobře vyladěné company. Ta jsou živým prvkem v šedi doby, která se promítá do barevně nevýrazných dobových kostýmů i do stroze pojaté scény, jejíž součástí se stal také NaDřeň Band. Hudební těleso ve složení bicí, basa, piano, kytara, pozoun a violoncello funguje nejen jako nenahraditelný živý doprovod, ale často navozuje příjemně barovou atmosféru. Nejvíce pozornosti přitahuje zákonitě ten „nejviditelnější“, tj. pozounista (Štěpán Janoušek).

Kromě zmíněných umělců se diváci mohou těšit i na další alternace: Ivanu Jirešovou, Veroniku Bošjakovou, Petra Kuthaila, Ondřeje Rumla, Štěpána Kloučka, Radima Pátka, nebo Leonu Černou.

Životopisný muzikál Nezemřela jsem... jako obraz vzletů a pádů jednoho mimořádného talentu stojí na výkonu hlavní představitelky a na kvalitě pěvecké a hudební interpretace, a to i přes naplněnou snahu o žánrovou celistvost a obdivuhodné taneční kreace. Ve výsledku přináší především hluboký zážitek z živé produkce písní Evy Olmerové a srozumitelně uchopenou podobu křehké umělecké duše, která se jako Vítr rváč statečně potýká s politickým útiskem, lidskou zlobou a vlastní psychikou až do samého konce.