Recenze

Po roční odmlce byla první inscenace letošní sezony na Činoherní scéně Městského divadla Brno opět v režii Hany Burešové. Frank V. slavného švýcarského spisovatele Friedricha Dürrenmatta nese některé shodné rysy s jejími předchozími hostovačkami. A opět z toho vznikla zajímavá inscenace, která svůj tragikomický ráz tentokrát halí do operetně pokleslých prvků.

Frank měl premiéru v roce 1959, v první textové verzi s podtitulem Opera jedné soukromé banky. Frankova banka je rodinný podnik s dlouholetou tradicí. Předkové bohatli na otrocích, válkách, drogách či naftě. Jenže za šéfování Franka V. je gangsterská banka na pokraji krachu. Zaměstnanci se činí, ale jejich počet se neustále snižuje. Nejvhodnější příležitostí, jak se zachránit, je přivést banku ke krachu. Každý má přece na nějakém soukromém účtu našetřených pár milionů, o které podnik během své „věrné“ služby okradl.

Stáří této Dürrenmattově hře nijak neuškodilo, cynický pohled na svět se dnes jen prohloubil. Mikrosvět bankovní instituce byl pro autora jen odrazovým můstkem k obecné výpovědi o společnosti, kterou ovládají peníze a kde dobro je čímsi vzdáleným až pohádkově nedosažitelným. Ale přesto není dramatikův pohled beznadějný – i ti největší padouši touží po tom, aby jejich děti byly od vší té špatnosti jejich podnikání uchráněny. Paradoxem je, že právě tyto děti, jejichž „nevinnost“ je ironicky zdůrazněna bílým kostýmem, netouží po ničem víc než převzít rodinnou firmu a zavést tam způsoby řízení odpovídající dnešnímu světu.

Řídit takový podnik to chce také dobré kontakty s úředníky a politiky, tvůrčí tým se naštěstí vyhnul laciným aktualizacím, náznaky hovoří lépe než konkrétní pojmenování. Nemožnost uniknout ze zavedeného vnímání reality přináší především závěr, kdy se Frankova manželka Ottilie doznává prezidentovi země ke svým zločinům. Jejich vina je však příliš velká – nakradli si příliš mnoho, než aby mohli být potrestáni. Jejich trest by ohrozil celý systém. Nelze si přitom nevybavit reálné podobnosti, kdy člověk zpronevěřující peníze v malém množství dojde trestu mnohem spíše než ten, kdo zdefrauduje miliardy.

Friedrich Dürrenmatt je vysoce uznávaný, avšak ne příliš často uváděný dramatik. Ono totiž inscenovat jeho hry není právě snadné. Na papíře fungují bezvadně, jsou plné břitké ironie i zajímavých myšlenek. Převést jeho texty na jeviště ovšem bývá nad síly mnoha divadelních souborů. Špatných dürrenmattovských variací jsme mohli v posledních letech vidět docela dost. Naštěstí režisérka Hana Burešová zvolila společně s herci brněnského divadla k látce celkem šťastný přístup. Vše je groteskně vykloubené, nástrahám inscenovat hru realisticky se tvůrci vyhnuli. Nebylo by to ostatně na místě, vždyť sám Dürrenmatt vkládá do textu zcizovací prvky v podobě písní Paula Burkharda či veršovaných komentářů děje na forbíně. Nelze se proto divit, že kritici Franka V. srovnávali s Brechtovou Třígrošovou operou.

Při sledování Franka V. si diváci jistě vzpomenou na jinou režii Hany Burešové v Brně - a to na Všemocného pana Krotta. Obě inscenace mají řadu společných znaků, Frank V. ale nabízí více prostoru pro nevázanou komiku. Svět u Dürrenmatta má jistý (jakkoliv zvrácený) řád, u Walsera najdeme více absurdních momentů i precizněji vypilované dialogy.

Jan Mazák v roli Franka nepůsobí žádným démonickým dojmem, však také všechny nepříjemné povinnosti za něj vyřizuje manželka Ottilie v přesném podání Aleny Antalové. Při sledování Frankových lopotných pokusů být skutečně drsným vládcem svého podniku si člověk zapamatuje jednu z replik hry: „Frank Pátý je už vyřízený, ó, světe, chvěj se v křeči. Byl to sice lump, však po něm přijdou větší.“ Hybatelem nestvůrného kolosu institucionalizovaného zla je ve skutečnosti personální šéf Egli, kterého s chladným nadhledem interpretoval Igor Ondříček. Nováčkem gangsterské organizace je Päuli Neukomm, který sice v podání Michala Isteníka vypadá jako neviňátko, ale zdání klame. Mladý muž si dokáže rychle osvojit pravidla, která mu dovolí přežít v tomto zvláštním světě.

Frank V. není divácky úplně snadno přístupnou inscenací, jelikož Dürrenmattův pohled na svět převrací hodnoty a nedává možnost ztotožnit se s jakoukoliv z postav. Zároveň ale není natolik tezovitý, aby jeho kritika morálky působila příliš těžkopádně.