Recenze

Hra Asanace Václava Havla mě překvapila svou aktuálností. Inscenace v režii Davida Czesanyho mě moc nepřesvědčila. Asanace v prvním plánu pojednává o ozdravení jednoho malebného podhradí geometrickým sídlištěm, které nemá být malebné, ale má se tam především vejít hodně bytů, tak, aby v něm nalezlo nový domov dva tisíce obyvatel. Developerský záměr připravuje skupina architektů sídlících dočasně na hradě. Jednotka dočasnosti zde není definována. Občané z podhradí přichystali a podepsali petici, s kterou tým architektů sympatizuje, vedoucí projektant dokonce obyvatele podhradí uklidní, že asanace nebude možná z technických důvodů.

V dalších plánech jde i o ozdravění mezilidských vztahů a o uplatnění v profesním životě, v tomto případě o svobodě a touze architektů uplatňovat své vědomosti a schopnosti.

Dnes řídí developery neviditelná ruka trhu, a nikoliv tajemníci, a Markéty Regecové nekončí v hladomorně, ale přesto by se našla různá podobenství a pozoruhodné shody. Zdaleka nejde jen o Buďánky, jak o tom ostatně svědčí i výstava pražských chátrajících domů ve foyeru DNz.

Maketa projektantského záměru příliš prvoplánově znázorňuje Pražský hrad a sanované podhradí sestávající pouze z paneláků, tj. žádná Malá Strana či Staré Město. Je to sice trochu polopatické, ale účinné, zvláště nacházíme-li se v hledišti, které je vzdálené jen pár kroků od Karlova mostu. Ostatně, sanace by zde měla svůj smysl, dodnes mají některé byty v centru záchody na chodbě či dokonce na chodbě o patro výš.

Nejvíce mě zaujaly kostýmy (Andrea Králová) a scéna (Tomáš Bambušek). Děj se odehrává na starém hradě, jak svědčí gotické oblouky a dřevěné výztuže, nacházíme se však ve žhavé současnosti, jak nám sděluje automat na kávu.
Kostýmy charakterizují postavy a jejich vnitřní přeměnu před zábleskem svobody a po něm, tedy „před“ a „po“. „Před“ jsou všichni oblečeni konformně a nevýrazně, pouze Renata (Natálie Řehořová) ve snaze zaujmout architekta Alberta (Ondřej Veselý) je oblečena obzvlášť nevkusně. „Po“ má architektka Macourková (Natálie Drabiščáková) a sekretářka Renata úbor ve stylu country, Renata vypadá téměř jako svobodomyslná indiánka, a Albert má slušivý svetr. Pouze Louisa (Kristina Maděričová) je „po“ oblečena o poznání značkověji, ale jinak v jejím stylu k větší změně nedošlo.

Před mejdanem jednotlivé postavy odříkávají své repliky nezúčastněně, mechanicky, jako naučený text, s kterým nenarazí. Po mejdanu se jejich řeč stane přirozenější, odstup se však již zcela nesmaže.

Architekt Kuzma Plechanov (Igor Chmela) se odreagovává hraním na syntetizátor, jehož zvuk leze dost na nervy. Avšak drsné tóny vyhánějí z hlavy nepohodlné myšlenky snáze než původní romantické housle. Zdeněk Bergman, hlavní projektant (Jiří Ornest) chvílemi vypadá sympaticky, ale čím dál více se v průběhu děje jedná o unaveného starce, který se přizpůsobí čemukoli, a své frustrace si vybíjí v trápení své manželky, architektky Louisy. Macourková utápí v alkoholu nevydařený profesní a zřejmě i osobní život, a ve věčném opojení rozvíjí svou schopnost s každým se dohodnout. Zkouší to i na Druhého inspektora, který je však muž z lidu a má své zásady. S kdejakou pracující intelektuálkou se zahazovat nebude.

První inspektor (Ladislav Hampl) svým vstřícným postojem vzbudí v architektech naději, že budou moci uplatnit své nadání a zkušenosti, což je vede k bujarému mejdanu, kdy vyjdou najevo jejich sny o moderní architektuře, např. o hotelu v Dubaji, opeře v Sydney, a šplhoun a vzorňák Ulč (Ivan Lupták) v rámci veselí dokonce odbojně vytáhne nerealizovanou knihovnu na Letné. Ba i Macourková má ještě svůj profesní sen, ten se mi však nepodařilo identifikovat. Po krátké chvíli svobody opět přichází návrat k normálnímu stavu, tedy normalizace podle Druhého inspektora (Miloslav Mejzlík).

Albert po krátkém období svobody již nedokáže žít ve lži, vzbouří se a skončí v hladomorně. Oproti mužům z lidu je alespoň po intervenci Bergmana propuštěn, ale spáchá sebevraždu. Renata ho chce následovat, avšak tu ještě oživí. V závěru se objeví obživlý Albert s Renatou a s dřevěným čápem. Jako že naděje neumírá?

Za zmínku ještě stojí fasování menáže, kterou ve várnici přinese architekta Louisa s Renatou, a architektka ji rozdělí do ešusů. Projektantský tým usedne na různé makety budov a obědvá. Přes tuto degradaci projektantský tým působí jako honorace, s kterou inspektoři přeci jen zachází o poznání lépe než s prostými lidmi z podhradí. Ti se z hladomorny nedostanou, a jejich manželky jim marně posílají ovoce. Však také v závěru inscenace Louisa alespoň částečně uspí své svědomí věnováním nemalé částky rodinám vězňů. Učiní tak ovšem z peněženky hlavního projektanta, nikoliv svojí. Dojem rozdílu mezi těmi na hradě a v podhradí je posílen i tím, že postavy z podhradí hrají neherci (technikáři a administrativní tým divadla.)

Celá inscenace působí velmi prvoplánově, a nekomunikativně, a nezdá se, že by inscenátoři usilovali o interpretaci dalších vrstev textu.