Recenze
První plán: Asanace
psáno z představení: 2.3.2012, Kateřina Jírová
foto: archiv Divadla Na zábradlí
foto: archiv Divadla Na zábradlí





V dalších plánech jde i o ozdravění mezilidských vztahů a o uplatnění v profesním životě, v tomto případě o svobodě a touze architektů uplatňovat své vědomosti a schopnosti.
Dnes řídí developery neviditelná ruka trhu, a nikoliv tajemníci, a Markéty Regecové nekončí v hladomorně, ale přesto by se našla různá podobenství a pozoruhodné shody. Zdaleka nejde jen o Buďánky, jak o tom ostatně svědčí i výstava pražských chátrajících domů ve foyeru DNz.
Maketa projektantského záměru příliš prvoplánově znázorňuje Pražský hrad a sanované podhradí sestávající pouze z paneláků, tj. žádná Malá Strana či Staré Město. Je to sice trochu polopatické, ale účinné, zvláště nacházíme-li se v hledišti, které je vzdálené jen pár kroků od Karlova mostu. Ostatně, sanace by zde měla svůj smysl, dodnes mají některé byty v centru záchody na chodbě či dokonce na chodbě o patro výš.
Nejvíce mě zaujaly kostýmy (Andrea Králová) a scéna (Tomáš Bambušek). Děj se odehrává na starém hradě, jak svědčí gotické oblouky a dřevěné výztuže, nacházíme se však ve žhavé současnosti, jak nám sděluje automat na kávu.
Kostýmy charakterizují postavy a jejich vnitřní přeměnu před zábleskem svobody a po něm, tedy „před“ a „po“. „Před“ jsou všichni oblečeni konformně a nevýrazně, pouze Renata (Natálie Řehořová) ve snaze zaujmout architekta Alberta (Ondřej Veselý) je oblečena obzvlášť nevkusně. „Po“ má architektka Macourková (Natálie Drabiščáková) a sekretářka Renata úbor ve stylu country, Renata vypadá téměř jako svobodomyslná indiánka, a Albert má slušivý svetr. Pouze Louisa (Kristina Maděričová) je „po“ oblečena o poznání značkověji, ale jinak v jejím stylu k větší změně nedošlo.

Architekt Kuzma Plechanov (Igor Chmela) se odreagovává hraním na syntetizátor, jehož zvuk leze dost na nervy. Avšak drsné tóny vyhánějí z hlavy nepohodlné myšlenky snáze než původní romantické housle. Zdeněk Bergman, hlavní projektant (Jiří Ornest) chvílemi vypadá sympaticky, ale čím dál více se v průběhu děje jedná o unaveného starce, který se přizpůsobí čemukoli, a své frustrace si vybíjí v trápení své manželky, architektky Louisy. Macourková utápí v alkoholu nevydařený profesní a zřejmě i osobní život, a ve věčném opojení rozvíjí svou schopnost s každým se dohodnout. Zkouší to i na Druhého inspektora, který je však muž z lidu a má své zásady. S kdejakou pracující intelektuálkou se zahazovat nebude.

Albert po krátkém období svobody již nedokáže žít ve lži, vzbouří se a skončí v hladomorně. Oproti mužům z lidu je alespoň po intervenci Bergmana propuštěn, ale spáchá sebevraždu. Renata ho chce následovat, avšak tu ještě oživí. V závěru se objeví obživlý Albert s Renatou a s dřevěným čápem. Jako že naděje neumírá?

Celá inscenace působí velmi prvoplánově, a nekomunikativně, a nezdá se, že by inscenátoři usilovali o interpretaci dalších vrstev textu.
Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.