Recenze

Richard III. v Lize mistrů
psáno z představení: 10.5.2013, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: Patrik Borecký
foto: Patrik Boreckýfoto: Patrik Boreckýfoto: Patrik Boreckýfoto: Patrik Borecký
Po Figarově svatbě se umělecký šéf Klicperova divadla David Drábek pustil do další klasiky. Na paškál si tentokrát vzal slavnou tragédii Williama Shakespeara Richard III. A že to rozhodně není klasické nastudování je asi jasné každému, kdo někdy viděl některou z Drábkových režií. V hradecké inscenaci se prolíná černý humor s klasickým Shakespearovým textem, komické pasáže jsou střídány těmi vážnými a tentokrát se zdá, že Drábek trochu přibrzdil s marnotratným rozhazováním nápadů.

O klasickou shakespearovskou rovinu krutého boje o moc ve Válce růží nebudou diváci ochuzeni. Jak je ale u Davida Drábka dobrým zvykem přidává ke hře ještě několik dalších dějových linek, většinou silně ujetých a pro zvolený text velmi překvapivých. Zatímco ve Figarově svatbě sledovala pachtění hraběte Almavivy a spol. rodina Amorků, v Richardovi III. tvoří dějové vsuvky rozhovory Žáby s Ptákem.

Velká očekávání vzbuzuje už obsazení titulní role. Démonického Richarda III. totiž hraje subtilní Pavlína Štorková, která se ovšem dokázala povedeným maskováním proměnit ze sympatické herečky v tragikomickou kreaturu. Další zajímavostí je, že všechny ženské role svěřil režisér Drábek mužům, podobně jako to dělal Shakespeare ve svém divadle Globe. Tento nápad sice nevyšel tak dokonale jako tah se Štorkovou, ale jako zdroj několika komických situací to jistě zafungovalo. Ostatně takový Lubor Novotný není v ženské roli žádným nováčkem, stačí vzpomenout jeho dryáčnickou matku O´Dougalovou v Mrzáku inishmaanském.

Celou inscenací se prolíná fotbalová terminologie, která je použita opravdu vynalézavě a lze jen litovat diváky, kterým fotbal nic neříká, protože přijdou o mnoho zdařilých vtipů. Předně je lord Buckingham (Matěj Anděl) neustále „omylem“ oslovován jako Beckham, oprávněnost použití této přezdívky dokládá zjevnou metrosexualitou i častým používáním fráze „tak určitě“. Richmondovi velitelé vojska jsou pak pojmenování po známých fotbalistech. Nejpůsobivější je ovšem použití znělky fotbalové Ligy mistrů při scénách poprav, které Richard III. vždy sleduje s klubovou šálou, kelímkem piva či vuvuzelou. Násilí jako zdroj zábavy – to je povedená paralela dnešní doby.

Jedním z nejvýraznějších prvků hradecké inscenace je hudba, jejímž autorem je opět Drábkův dvorní skladatel Darek Král. Velmi vhodně byly režisérem vybrány rovněž převzaté písně. K interpretaci si tentokrát inscenátoři přizvali také členy Českého chlapeckého sboru z Hradce Králové. Asi nejsilnější účinek má hudba v kruté scéně, kdy panovník Richard III. nechává zavraždit malé korunní prince (v Hradci představované dospělými herci Josefem Čepelkou a Miroslavem Zavičárem). Zatímco Richardův pomocník Fred uskutečňuje panovníkův ohavný záměr, Pavlína Štorková zpívá na předscéně v kontextu děje nesnesitelně optimistickou píseň Somewhere Over the Rainbow.

Hradecký Richard III. je vykreslen jako ukázkový záporák. V mnoha současných inscenacích Shakespearovy tragédie je Richardovo tělesné postižení, které bylo nejspíš jen výplodem dramatikovy fantazie, umenšeno nebo takřka odstraněno. Drábek ho naopak zvýraznil do absurdních rozměrů. Zdrojem mnoha morbidních vtípků je realisticky vypadající pahýl Richardovy levé ruky, ze kterého se při představení odlupují cáry kůže. Shakespearova záměrná historická nepřesnost je nenásilně a přitom vtipně vysvětlena v dějové vsuvce, kterou tvoří rozhovor dvou slavných dramatiků – Shakespeara a Christophera Marlowa.

Richard III. je opět inscenace, která je nabita mnoha nosnými nápady, kromě již výše zmiňovaných mě ještě napadá záplava houpacích a plyšových koní, kterou je na konci své životní pouti oblažen ničemný vladař. Jako obvykle se zde však najdou i některé dost problematické scény. Především závěrečný monolog, ve kterém Jan Sklenář vystupuje z role Richmonda a apeluje na diváky, je zbytečně patetický. Drábek se tu pokusil o stejný tah jako ve Figarově svatbě, kde v podobném duchu zazněl slavný Figarův monolog o prohnilosti mocných. Zatímco ve Figarově svatbě i přes svou přehnanou apelativnost působil jako integrální součást hry, v Richardovi z celku zřetelně vybočuje. Rovněž některé výstupy Žáby a Ptáka znějí poněkud naivně. David Drábek má evidentně hodně rád statistiky, zatímco ve Figarově svatbě Amorci diváky informovali o statistikách rozvodovosti, zde je zase přítomným oznámeno, kolik času stráví během života před televizí.

Drábkův Richard III. je ovšem bezesporu navýsost aktuální divadlo, které se nebojí skloubit vážné s komickým v míře, která je na českých divadelních prknech nevídaná. K Shakespearovu textu se režisér nechová pietně, o to víc ale dokázal hradecký politický kabaret vystihnout ducha předlohy.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.