Recenze

Setkání po letech, s překvapením
psáno z představení: 20.4.2009, autor recenze: Petr Tichý, foto z inscenace: Hynek Glos
foto: Hynek Glosfoto: Hynek Glosfoto: Hynek Glosfoto: Hynek Glosfoto: Hynek Glos
Když se po letech potkají dva přátelé z mládí, může jejich setkání vyústit v řadu veselých okamžiků. Pokud k takovému setkání dojde na pravidelném třídním srazu, dříve či později se na stole objeví fotky partnerů a dětí, domů, psů, zahrad a bazénů. Co se však stane, když se dva přátelé z mládí setkají uprostřed lesa? Trumfovat se tím, kdo má na sobě lepší bundu a v kapse dražší mobil, s tím si v přírodě nikdo dlouho nevystačí. Možná je na čase zapomenout na přítomnost, zahrabat mobilní telefon pod jehličí a vrhnout se do míst, kde se budoucnost dotýká minulosti. Jenomže není taková hra na pravdu poněkud nebezpečná? Zvlášť když se při ní rozdávají docela jiné karty a platí v ní trochu nečekané trumfy? Jenomže nic naplat, karty už jsou na stole a hra musí začít. Hra o přátelství a zločinu, tajemství a odhalení, vině a rozhřešení. Hra o setkání po letech, s překvapením.

V rozmezí pouhých šesti měsíců vstoupilo Dejvické divadlo dvakrát do obdobné řeky – poprvé s inscenací Johna Buchana a Alfreda Hitchcocka 39 stupňů, podruhé s hrou Viliama Klimáčka Dračí doupě. Styčný bod obou inscenací je na první pohled zřejmý – je to důraz na vnitřní napětí příběhu, tajemství jeho postav a překvapivé rozuzlení dějové zápletky. Podobnost obou inscenací je však naštěstí pouze vnějšková: zatímco inscenace 39 stupňů se nese v Hitchcockovském duchu a přímo i obrazně zpodobňuje dobu staré Anglie, hra Viliama Klimáčka Dračí doupě pojednává o době, která se nachází tady a teď. Je přímější, méně popisná a její humor jde více do hloubky. Nad jejími kulisami se nelze utěšovat myšlenkou, že sledujeme jen jakési zdobné ornamenty dávno zapomenuté minulosti – na to je příliš syrová a příliš současná.

Na zrodu a úspěchu Dejvické inscenace má jistě klíčovou zásluhu umělecký tandem Krobot – Tománek, v tomto případě však v poněkud nezvyklých pozicích. Kmenový režisér a současně umělecký šéf Dejvického divadla Miroslav Krobot totiž tentokrát přepustil režisérskou taktovku dramaturgovi Karlu Františku Tománkovi a sám se přitom spokojil pouze s dramaturgickou spoluprací na výsledném tvaru inscenace. Tománkově režii ani Krobotovu dramaturgickému vedení přitom nelze nic podstatného vytknout: inscenace nijak nevybočuje ze standardu, na který jsou diváci v případě tohoto hereckého souboru zvyklí, a je poplatná duchu dlouho a promyšleně budované poetiky Dejvického divadla – poetiky založené na solidních hereckých výkonech výrazných hereckých osobností.

Slovenský autor Viliam Klimáček psal svoji hru pro konkrétní herce Dejvického divadla, což se projevilo i na jménech hlavních postav. Vystudovaného lékaře Ivana, který se momentálně živí podomním prodejem zubních kartáčků, hraje Ivan Trojan. Bývalého psychiatra Davida, který svoje řemeslo pověsil na hřebík a stal se psychologem velké nadnárodní firmy, ztvárňuje David Novotný. Obě hlavní postavy se spolu setkávají bezmála po dvaceti letech – navíc v místě, které je pro ně obestřeno tajemství z dávné minulosti. Jejich společným tajemstvím. To místo má v sobě navíc zřejmě magickou moc, protože k sobě přitahuje podivné typy lidí – nejprve vševědoucí houmlesačku v podání Kláry Melíškové, pak nekompromisního vojáka představovaného Martinem Myšičkou a na závěr ještě opilou, přítulnou a k ledasčemu svolnou dívku, kterou ztvárňuje Klára Issová. A ačkoliv se už brzy po přestávce leccos vysvětlí, ve hře se postupem času objeví ještě několik dalších předělů, které ve zlomku sekundy obrátí děj naruby jako ponožku. A někdy je to jako v tom známém bonmotu o bláznovi, který je přesvědčen, že uvnitř zeměkoule je jiná země, ale větší: před očima překvapeného diváka se postupně vynořují nové a nové světy, které jsou větší než ty původní, a člověku přitom nezbývá než v údivu žasnout, kde že se to až dosud skrývaly a proč jsme je až do téhle chvíle neviděli.

Sledovat vzájemnou spolupráci Ivana Trojana a Davida Novotného je pro diváka pokaždé radost. Ivan Trojan je v současné době považován za filmovou a divadelní ikonu a jeho kult se v posledních letech šíří rychleji než mexická chřipka. Psát o něm v superlativech je v zásadě zbytečné (dělají to beztak všichni), psát o něm jinak v podstatě nelze. Proto raději pár slov k ostatním hercům. David Novotný se z pozice solidního přihrávače nenápadně vypracoval do postavení další hvězdy souboru – patří k pilířům, na kterých Dejvické divadlo stojí, a tuto svoji pozici potvrzuje i v Dračím doupěti. Dokáže působit dobrácky i zcela živelně a k jeho nesporným hereckým dovednostem patří i schopnost uhranout diváka nenápadným ale o to silnějším charismatem. Zbývající herci mají v inscenaci o poznání méně prostoru. Klára Melíšková našla optimální polohu zejména v první polovině hry, kdy ztvárňuje tajemnou a vševědoucí houmlesačku; jakmile se však po přestávce oblékne do „civilu“, její role ztrácí malinko na výraznosti. Pro Martina Myšičku platí kupodivu naprostý opak – daleko výraznější je ve smokingu než ve vojenské uniformě. Klára Issová dovede opanovat jeviště v jakékoli situaci – v první polovině hry tak činí živelně a nespoutaně, v druhé polovině pak nenápadně až subtilně.

Dračí doupě není hrou o přátelství a zločinu, jak se nám sugestivně snaží naznačit její podtitul. Není to ani hra s tajemstvím, ačkoliv postupné odkrývání tajemství patří k jejím základním stavebním kamenům. A možná to není ani hra o hře, přestože na hře a předstírání je její hlavní myšlenka v podstatě založena. Tahle hra víc než o krizi středního věku a opojnosti i nebezpečnosti životních a fantazijních her vypovídá o náchylnosti lidí k nejrůznějším manipulacím. A také o tom, že někdy stačí jen nepatrně změnit úhel pohledu a z manipulovaného se rázem stává manipulátor. Životní běh se převrátí naruby a z útrob dosud viděného světa se náhle vynoří svět nový, jiný a větší.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.