Recenze

Současný výklad s přesně interpretovanými charaktery
psáno z představení: 17.1.2013, Lukáš Dubský
foto: Lucie Jansch
foto: foto: foto: foto:
Po padesáti letech se na jeviště pražského Národního divadla vrátila klasická hra Antona Pavloviče Čechova Racek. Silný pocit životního ztroskotanectví a nenaplnění smyslu existence se uměleckému šéfovi činohry Michalu Dočekalovi povedlo vyjádřit současným jazykem, za což vděčí především hercům, kteří dokázali přesně interpretovat postavy čechovovské tragikomedie.

Jako zajímavý a přínosný se jeví nápad hrát Racka v komornějším prostředí, než jaké obvykle nabízí Stavovské divadlo. Diváci sedí na jevišti, herci hrají těsně před nimi, přičemž místy využívají i prázdné a potemnělé hlediště. Scénografická koncepce trochu připomíná Polední úděl režisérky Hany Burešové v Divadle v Dlouhé, i když tam se s prostorem pracovalo ještě o poznání rafinovaněji. Současnému vyznění inscenace pomáhají i kostýmy Zuzany Bambušek Krejzkové, které jsou nenápadné a mnohdy jdou i proti charakteru postav, což ovšem můžeme brát i jako odkaz k dnešku, kdy už „šaty nedělají člověka“.

Dočekal v Čechovových dialozích příliš neškrtá, takže se konečná délka inscenace blíží ke třem hodinám. To ovšem neznamená, že by Racek nudil, naopak sto let starý text překvapí svou aktualitou. Režisérův výklad se trefuje do koloritu a pocitů dnešní doby. Rackovi v Národním divadle nechybí ani humor a lehká nadsázka, ačkoliv se Dočekalovo pojetí ani náznakem neblíží frašce, která ja jakožto inscenační klíč u mnoha současných režisérů oblíbená.

Pro inscenaci je klíčový výklad postav a jejich přesná herecká interpretace. Daří se to a dovolím si tvrdit, že herecké obsazení tentokrát nemá žádnou větší slabinu. Výraznou postavou je slavná herečka Arkadinová, která je v podání Taťjány Medvecké povrchní divadelní hvězdou, až směšně se snažící zůstat mladou, k čemuž využívá i vztah se spisovatelem Trigorinem (v uvěřitelné interpretaci Davida Prachaře). Její syn Konstantin Treplev (Jan Dolanský) je snílek a idealista, ale také cholerik uvědomující si, že jeho literární talent není takový, jak ho líčí před svými přáteli. Velkým zážitkem jsou herecké výkony bardů Národního divadla Františka Němce a Ladislava Mrkvičky. Němec je Sorinem zoufale se chytajícm stébla a doufajícím, že se mu v poslední fázi života podaří splnit si některý z životních snů, ačkoliv v hloubi duše ví, jak pošetilé tyto touhy jsou. Mrkvičkův doktor Dorn je naopak člověkem úspěšným, který prožil bohatý a plný život a dokázal si nad veškerým děním získat patřičný nadhled.

Za zmínku stojí rovněž Petra Špalková, která dokázala z relativně malé postavy služky Máši udělat možná nejvýraznější ženskou postavu celé inscenace. Její rozčarování z nudné reality je pochopitelné a pro dnešní dobu symptomatické. Jejím hlavním hereckým partnerem je Saša Rašilov jako hodný, ale nevýrazný a bezcharismatický učitel Medvěděnko. Z jeho jediného výbuchu emocí nad neopětovanou láskou k Máše až mrazí.

Dočekalův Racek v Národním divadle ukazuje, že při volbě správného inscenačního klíče může být Čechov aktuálním, zábavným a až překvapivě moderním autorem. Proškrtáním a uhlazením některých dialogů zvláště ve druhé části představení by pak mohlo být docíleno ještě lepšího spádu.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.