Recenze

K patnáctému výročí své existence naplánovalo Divadlo LETÍ premiéry tří původních kusů. Již loni byla uvedena hra HOMO 40 Daniela Špinara, na podzim divadlo plánuje premiéru hry režisérky Kashy Jandáčkové. Na letní scéně Pod mostem na Štvanici se pak uskutečnila světová premiéra dramatu s lakonickým názvem Greta, který pro pražské divadlo připravil slovenský režisér Marián Amsler.

Mladá švédská aktivistka Greta Thunberg se stala ikonou boje proti klimatickým změnám, je tak celkem logické, že se o ni zajímají i divadelní soubory reflektující žhavou současnost. Byť Gretu v posledních měsících z médií téměř zcela vytlačil koronavirus, stále se jedná o postavu, která budí vášně a má řadu podporovatelů i zapřísáhlých odpůrců. Režisér Amsler s dramaturgyní Marií Špalovou se dotýkají i mnoha dalších soudobých témat včetně koronakrize.

Kdo by očekával dokudrama, bude novou inscenací zklamán. Tvůrci se nenechali ničím omezovat a z Grety je tak psychedelická fantasy se sci-fi prvky. Píše se rok 2028, lidé Gretu neposlechli, planeta je zničená, rozpadají se politické a společenské vazby, na které jsme zvyklí. Dvojice mladých ekologicky založených lidí, představitelé generace Grety, kteří také utíkali ze škol, aby stávkovali za klima, odlétá do Zelené země. Místa obestřeného tajemstvím, kam snad ještě nedorazily klimatické změny ruinující zbytek světa. A taky se tam možná skrývá samotná Greta, která se před mnoha lety ztratila při cestě jachtou přes oceán z New Yorku do Evropy. V letadle se mladý pár potkává ještě se dvěma cestujícími – matkou, která se vydává hledat svou ztracenou dceru, a záhadným mužem, který působí dojmem, že před něčím utíká.

Celý děj je fantaskním vyprávěním, v němž je dovoleno téměř cokoliv. Chybí jasně daná pravidla tohoto univerza, události tak často přichází spíš z vůle autora než z nějaké vnitřní logiky. Podle jedné ze scén lze soudit, že je celý příběh vlastně jen snem Matky, jež je slavnou operní pěvkyní. Vykloubená logika děje celkem zdařile pomáhá budovat apokalyptickou atmosféru inscenace. Přesto je však Amslerova hra napsána „lehkou rukou“. O závažných problémech vypráví zábavnou formou, lehce absurdní dialogy střídá nenásilný situační humor. Tempo inscenace ztrácí jen při častých faktografických pasážích, kdy postavy v kostce „přežvýkají“ současnou diskusi o klimatických změnách v perspektivě světa, který neuposlechl varovné hlasy.

Režisér sice v programu k inscenaci uvádí, že s myšlenkami Thunbergové „už se nedá polemizovat, je potřeba je šířit“, ale jeho hra rozhodně není jednorozměrnou ekologickou agitkou. Amsler se vyhýbá plakátovému vidění světa především tím, že všechny postavy dramatu vybavil rozporuplným charakterem. Mladý pár Dívka Cívka (Milada Vyhnálková) a Kluk Hromotluk (Michal Bednář) jsou sice uvědomělí lidé, chrání planetu, nejí maso, ale na druhou stranu se také projevují jako pozéři, kteří svůj boj za záchranu planety částečně vedou kvůli tomu, aby měli lepší fotky na Instagram.

Bývalý politik a stíhaný zločinec Jonáš (Jiří Böhm) sice nepřímo zavinil smrt tisíců lidí a sám si „nahrabal“ pohádkové bohatství, ale zároveň má misionářské ambice a je schopen se obětovat pro přežití svých spolucestujících. Matka Pěvkyně (Natália Drabiščáková) působí zpočátku jako nepřístupná a problémová cestující, aby se ukázalo, že je to nešťastná žena, které ztráta dítěte obrátila život naruby. U všech pak lze konstatovat, že ve svém životě tápají, něco jim chybí. Možná to sami ani nejsou schopni definovat, ale věří, že daleká cesta do napůl mýtické Zelené země jim pomůže vrátit život do správných kolejí.

Výrazným prvkem inscenace jsou filmové dotáčky s Gretou, jež mají formu hororového subžánru found footage, který na začátku tisíciletí zpopularizovala Záhada Blair Witch. Sledujeme v nich Gretiny vzkazy matce a její cestu za odhalením velkého mezinárodního spiknutí. V reakcích Drabiščákové Matky se objevuje motiv vnímání Grety jako pouhého symbolu společenských změn a ekologického aktivismu kontrastující s tím, že je úplně odsunuto do pozadí lidské hledisko – tedy, že je Greta Thunberg také něčí dcerou, kamarádkou, mladou ženou s vlastním životem…

V dotáčkách se poprvé objevuje narážka na populární fantasy román Michaela Endeho Nekonečný příběh, ústřední hudební motiv stejnojmenného filmu využili tvůrci Grety i pro finále svého příběhu, pohrávají si i s myšlenkami a replikami německé pohádky. Poněkud matoucí zůstává poslední dotáčka, kde Greta vypráví o svých objevech, které jsou mixem těch nejšílenějších konspiračních teorií. Od spekulací o příčinách záhadné letecké nehody tajemníka OSN Daga Hammarskjölda nad Severní Rhodésií přes tvrzení, že HIV je uměle vyvinutý virus, kterým byli cíleně očkováni lidé v Africe, až po konflikt Norska s Ruskem kvůli dodávkám zemního plynu, který jakoby vypadl z norského dystopického seriálu Okupace. Náhled tvůrců na švédskou aktivistku tato scéna dost znejasňuje.

Aby inscenační tým přispěl k myšlence ekologické udržitelnosti, rozhodl se využít scénografii starší inscenace Divadla LETÍ, kterou pro novou produkci pouze zrecykloval. Poznat to není, scéna je jednoduchá, ale funkční, přičemž jednotlivá místa děje dotváří herci jevištní akci. Vyhnálková s Bednářem tak zdařile ztvární bezpečnostní kontrolu na letišti bez jediné rekvizity. K vytvoření prostředí dopravního letadla zase postačí čtyři židle. Kostýmy jsou spíše nenápadné, emblematickou se stává žlutá pláštěnka, kterou si postavy (především Cívka) oblékají, když referují o nevratných změnách, které postihly Zemi.

Marián Amsler stvořil v Gretě inscenaci, která nepochybně promlouvá k současnosti, je aktivistická (prosazuje názor, že na každém jedinci záleží, jak to s planetou dopadne) a může být i kontroverzní. Není však jednostranná, ideologická, odráží se od faktografické výpovědi spíše do světa fantazie. Je to postmoderní mix vypomáhající si popkulturními odkazy, stejně jako reminiscencemi na biblický příběh Jonáše a velryby. Jediným problémem je, že tvůrci občas „bojují na příliš mnoha frontách“, a žánrová a stylová nekonzistentnost snižuje vypovídací hodnotu celku.
.