Recenze

Realita v kontrastu s dětskými sny
psáno z představení: 29.10.2015, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: Jef Kratochvil, Tino Kratochvil
foto: Jef Kratochvil, Tino Kratochvilfoto: Jef Kratochvil, Tino Kratochvilfoto: Jef Kratochvil, Tino Kratochvilfoto: Jef Kratochvil, Tino Kratochvilfoto: Jef Kratochvil, Tino Kratochvil
Jméno Andrew Lloyd Webber patří v muzikálovém světě ke známce kvality. Proslulého skladatele znají dobře i v Brně, v Městském divadle jsou stále na repertoáru jeho hity Jesus Christ Superstar, Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť či Kočky. Pískání po větru (v originále Whistle Down the Wind) však patří mezi méně známé Lloyd Webberovy kusy, který se nyní v brněnském divadle dočkal své české premiéry.

Cesta Pískání po větru na divadelní prkna byla poměrně dlouhá a nevyšla hned napoprvé. Předlohou muzikálu je novela, kterou americká spisovatelka Mary Hayley Bellová napsala už v roce 1957. O pár let později vznikl úspěšný snímek Bryana Forbese, Lloyd Webber se k příběhu s biblickými motivy ovšem dostal až v devadesátých letech minulého století. V roce 1996 byla muzikálová verze uvedena ve Washingtonu, ale kritiky byly špatné, a tak k uvedení na Broadwayi vůbec nedošlo. Andrew Lloyd Webber se však nevzdal, Pískání po větru přepracoval (především libreto doznalo značných změn) a o dva roky později uvedl vylepšenou verzi v Londýně a sklidil s ní velký úspěch.

Hlavními hrdiny muzikálu je trojlístek sourozenců – Vlaštovka, Rošťanda a Ubožáček. Ti jednoho dne objeví ve stodole zraněného a vyčerpaného muže, o kterém usoudí, že je to Ježíš, který se vrátil na zem. Ve stejné době ovšem v tomto malém americkém městečku panuje nejvyšší pohotovost, jelikož z nedaleké věznice utekl trestanec, kterého všichni dospělí horečně hledají. Nevinný svět dětských snů a fantazií se tak dostává do střetu s racionálním světem dospělých, ve kterém není na zázraky ani milosrdenství místo.

Kdo od Pískání po větru očekává akční, dějově nabitý muzikál, ten bude možná odcházet zklamán. I přes početné obsazení je totiž muzikálová novinka spíše komorní a intimní příběh o víře, potřebě lásky a porozumění, ale také o lidské zlobě a předpojatosti, která může mít nedozírné následky.

Vzhledem k základnímu dramatickému konfliktu se hra hodně dotýká víry, což by mohl být v naší sekularizované společnosti trochu problém. Ovšem náboženské motivy jen připravují půdu pro obecnější výpověď, není potřeba se jich obávat. Děj je zasazen do prostředí amerického maloměsta někdy na přelomu 50. a 60. let dvacátého století. Toto prostředí sice má svá specifika, ale režisér Petr Gazdík se správně rozhodl vliv prostředí utlumit, a tak je příběh obecně srozumitelný. Možná jen náboženská sekta tanečníků s hady bude mít pro českého diváka nádech exotické bizarnosti.

Velkým kladem nového kusu na repertoáru Městského divadla Brno je, že hlavní postava Vlaštovky je na poměry muzikálových produkcí psychologicky nezvykle propracovanou figurou. Je to mladá dívka na prahu dospělosti, která tápe, po smrti své matky se cítí sama a v neznámém cizinci nachází spřízněnou duši. Když už ani její o poznání mladší sourozenci nevěří, že muž ve stodole je reinkarnovaný Ježíš, ona se své víry tvrdohlavě odmítá vzdát. Muž ji totiž v lecčems nahrazuje otce, který po smrti své ženy nedokázal být pro děti oporou. Vlaštovka neměla možnost se s traumatickým zážitkem vyrovnat, otec Boone odmítal na toto téma hovořit, a tak se upnula k prvnímu člověku, u kterého cítila ochotu ji vyslechnout.

Rozlehlé jeviště Hudební scény tentokrát zaplnily jednoduché dřevěné konstrukce (autorem scény je Emil Konečný), které evokují prostředí stodoly, ve které se stane vše podstatné. Hudba Andrew Lloyd Webbera je melodická, dobře zapamatovatelná. I když je Pískání po větru v Brně uváděno v české premiéře, bude mít divák pocit, že mnoho písní už někdy slyšel. Jejich přepracované verze totiž do svého portfolia zařadili třeba Tom Jones nebo Bonnie Tyler. Hudba má rockový nádech, Webber ale dokáže umně kombinovat další styly, z nichž nejviditelnějším je v tomto případě country.

Za zmínku tentokrát opravdu stojí dětští herci. Nenapíšu asi nic nového, když na jejich výkony budu pět chválu. Od představitelů dětských rolích se často vyžaduje jen, aby uměli text a působili na jevišti přirozeně roztomilým dojmem. Ovšem Adam Gazdík (Ubožáček) a Alena Juráčková (Rošťanda) mají až překvapivý cit pro timing a pointování situací, za čímž nejspíš stojí i šikovná ruka režiséra.

V Kateřině Marii Fialové, která se zhostila role Vlaštovky, pak Městské divadlo Brno získává novou muzikálovou hvězdu. Je příjemné sledovat, jak herecky i pěvecky obtížnou roli dokáže bez chyby zvládnout ve svých 18 letech. Petr Gazdík (Muž) zpívá i hraje spolehlivě, jak je u něj ostatně dobrým zvykem. Roman Féder (Boone) má sice ve zpěvu značné rezervy, ale u jeho postavy to naštěstí příliš nevadí. Marek Kolář je pro postavu mladého rebelanta Amose vhodnou volbou (věkově se do ní hodí víc než alternující Dušan Vitázek), jen ve vyšších polohách jeho pěveckého partu zní jeho hlas občas trochu přiškrceně. Kristýna Daňhelová (Candy) se sice objevuje jen ve zlomku scén, ale přesto ukázala, že má zajímavě zabarvený hlas. Nebál bych se jí v budoucnu svěřit i nějakou výraznější roli. Co se tentokrát tak úplně nepovedlo jsou sbory, které jsou přezvučené a občas je jim špatně rozumět.

Pískání po větru má sice z velké části dětské obsazení, ale nejedná se o typický rodinný muzikál, jako byla třeba Mary Poppins nebo Let snů LILI. Pro menší děti by mohl tedy být trochu nudný. Dospělý divák se ale jistě rád nechá unášet lehce sentimentální náladou, kterou tento muzikál do Brna přináší.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.