Recenze

Tragédie Aloise a Viléma Mrštíkových Maryša (1894) bezesporu patří k těm nejlepším a nejhranějším titulům, které v české dramatice kdy vznikly. Spolu s Preissové Její pastorkyní a Gazdinou robou je vrcholným dílem tzv. vesnického realismu, který v posledních deseti letech prožívá divadelní renesanci. Významné jsou především stylizované inscenace J. A. Pitínského a Vladimíra Morávka, které jsou brány do jisté míry jako ikony, a tudíž z nich ostatní inscenátoři více méně vycházejí, variují je. Umělecký šéf Středočeského divadla Kladno režisér Petr Svojtka a dramaturg Jiří Janků ale šli při přípravě své kladenské inscenace zcela svou cestou. Především si uvědomili, že se jedná o drama krystalicky čisté klasické stavby dle Aristotelovy Poetiky, o klasickou tragédii v pravém slova smyslu. Hru značně prokrátili (zvlášť 1. dějství), ale zachovali tradiční počet 5 dějství a především ji jazykově upravili, zcela rezignovali na původní kvazimoravské nářečí a celý text přepsali do spisovné, velmi lehounce archaizující češtiny. Odstranili tak folkloristický balast a dali maximálně vyniknout apelativnosti inscenovaného příběhu.

Průzračnou prostotou je prostoupena celá inscenace. Patrné je to i v hudbě Martina Horáčka, čerpající z příležitostných (či výročních) lidových písní – odvod, námluvy, hody. Ve vypjatých okamžicích inscenace se ale nenápadně ozývá tichá vysoká kakofonická melodie, vyvolávající pocit maximální stísněnosti. Jednotlivá dějství jsou od sebe – stejně jako v antických tragédiích – oddělena zpěvy v interpretaci všudypřítomného hereckého sboru, z něj se vynořují jednotliví činoherci, aby se do něj po odehrání své postavy zas vrátili a „rozpustili“ se v něm. Sbor či Chór je tu další podstatnou dramatickou postavou, což výrazně podporuje i významotvorná choreografie Martina Packa, čerpající z tradičních vesnických rituálů. Chór personifikuje genia loci tradiční vesnice, se všemi rituály i pevným a nesmlouvavým řádem.

Inscenace se odehrává na členité rustikální scéně Karla Glogra, v níž dominantní čtvercová hrubá dřevěná šikma, postavená nakoso směrem k divákovi, představuje díky několika kusům mobiliáře a důslednému dodržování prostorového uspořádání (logické používání vchodů) interiéry inscenace. V zadním plánu jsou před bílým horizontem, jenž je vzhledem k probíhajícímu ději ostře světelně barven, jakási vyvýšená humna s božími mukami a stromem. Barevně tlumené kostýmy Samihy Malehové jsou vpravdě vesnické, nikoliv však folklorní či dobově usazené. Malehová hojně použila vrstvení šatstva, přičemž jednou z hlavních vrstev u postav vdaných žen jsou seprané propínací šatové zástěry, které jsou součástí garderoby i současných venkovanek. Oproti tomu postavy svobodných dívek (Maryša, Rozára) jsou oděné do lehounkých dívčích šatů. Lízalku obepíná silně vyztužený deformující kabátek, do podobného se neúspěšně snaží při námluvách nacpat i Maryšu. Deformace osobnosti se ale nekoná.

Kladenská Maryša v přesvědčivém podání Evy Nádaždyové je inteligentní, emancipovanou a hrdou dívkou, která neprožívá svůj vztah k postpubertálnímu a nedospělému Franckovi Radima Jíry jako osudovou lásku, ale spíše jako životní etapu, ono dívčí „chodit s někým“. Nechce se zatím vdávat, ani za Francka, ani za Vávru, ani za nikoho jiného. Chce být ještě chvilku svobodná, a než přijme úděl vdané ženy, čekat na svého „prince na bílém koni“. Zlomit její touhu se nepodaří ani zběsile zatrpklé a ocelově tvrdé Lízalce v příkladné interpretaci Zuzany Mixové, ani úhořovitě úplatné Strouhalce výborné Lenky Zbrankové. Maryša sice nakonec na krutý nátlak rodičů přijímá osud Vávrovy manželky, ale nevzdává se svého snu o svobodě. Manželství bere jako boj. Na život a na smrt.

Nádaždyové Maryša je bezesporu nejsilnější osobností celé tragédie a nesnese, aby se jednalo „o ní bez ní“. Kdyby ji Vávra později požádal o ruku sám, možná by neodmítla. Vávra Hynka Čermáka není totiž v žádném případě prvoplánovým záporným padouchem, ale citlivým a zdá se i rovným mužem, vůči němuž se osud postavil zády. Jeho povaha se ukáže již při jeho úvodním dialogu s primitivně pudovým Lízalem skvělého Zdeňka Dolanského, při kterém nepoznává, kdy mluví o koni a kdy o své dceři, neví, zda mu svěřuje člověka, nebo prodává mrtvou věc. Vávrovi toto jednání není po chuti, stejně jako násilnické přemlouvání Maryši k sňatku. Ale udělal již jeden krok a Lízalovi (též očekávání vesnice) jej donutí udělat i druhý. Paradoxně je na tom podobně jako Maryša. Vávra na Maryšu není v manželství bezdůvodně zlý, ale neustálé odmítání a chladné chování manželky jej dráždí. Maryša jako by chvilkami litovala svého postoje a zadívá se na manžela téměř s láskou. Každý cit ale v sobě ihned udusí. Byla provdána proti své vůli a s tím se nikdy nesmíří. Když ji Francek nutí ke společnému útěku do Brna, Maryša upřímně odmítá. Útěk pro ni znamená zbabělost. Boj musí dobojovat až do konce.

Zlom nastane při Vávrově surovém výslechu mentálně retardované služebné Rozáry v citlivém pojetí Veroniky Pavlasové (jedno z nejsilnějších míst celé inscenace). Vávra Rozáru naturalisticky bije karabáčem přes záda a Maryša z něj prvně dostává opravdový strach a poznává, že situace jejich manželství se po dvou letech vyhrotila na maximální možnou míru. Je třeba ji řešit.

Druhý den ráno podává Vávrovi otrávenou snídani. Vávra se jí omlouvá a prosí za odpuštění. Maryša několikrát zaváhá. Nakonec svůj úmysl dokoná do konce. Není zvyklá se vracet zpět. Vávra je otráven a Maryša nakazuje s hrdostí v hlase Rozáře, aby zavolala zbabělého Francka. Poprvé poruší prostorové uspořádání scény, s úlevným výdechem opouští hrací plochu a vstupuje na hranu předscény, kde nastavuje tvář hřejivému slunci. Svoboda je na dohled... Maryša vítězí. Nad Franckem, nad rodiči. Nad sebou.

Při sledování kladenské nepatetické a stylově čisté inscenace Maryši často mrazí v zádech. Divák si až nepříjemně uvědomuje, že to, co sleduje, je modelem, který se odehrává „vždy a všude a právě teď a tady“, nesvoboda a nekomunikace plodí jen nelásku. A bez lásky hyne vše. Kladenská Maryša nenechá diváka vydechnout, děj neustále graduje, vyostřuje se, osudové kolo se otáčí stále rychleji, vše spěje ke katastrofě. Ta přináší vnitřní očistu – katarzi. A varování.

Inscenační tým dokázal využít skvělého textu beze zbytku a potvrdil, že drama Maryša je stále kvalitní a aktuální jako v době svého vzniku. Dal vzniknout inscenaci, která slovy Jana Grossmana „je poezií drsnou, syrovou a vitální“. V nejlepším světle se opět prezentoval téměř celý kladenský soubor, krom již výše zmiňovaných herců se nemohu nezmínit o křehké Stařence v dojemně chápavém podání Jany Jiskrové, o civilně moudrém Hostinském Zdeňka Velena či o epizodních postavách v přesném podání Jaroslava Slánského, Miroslava Večerky, Jana Krafky a Lukáše Homoly. Maryša byla poslední kladenskou režií Petra Svojtky jako místního uměleckého šéfa a nezbývá než si přát, aby se do Kladna jako režisér vracel i nadále. Bude to dobré pro diváky i pro herce.