Recenze

Ten čas je ztracen, který nestráví člověk v hospodě
psáno z představení: 24.3.2015, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: Martin Špelda
foto: Martin Špeldafoto: Martin Špeldafoto: Martin Špeldafoto: Martin Špeldafoto: Martin Špelda
Setkání s význačným českým filosofem a spisovatelem Ladislavem Klímou nejsou na našich jevištích příliš běžná. Lidská tragikomedie je drama, které z velké části shrnuje Klímovo učení a životní postoje. Napsal ho jen pár měsíců před svou smrtí a dlouhou dobu bylo považováno za nehratelné. Brněnské HaDivadlo dokázalo v devadesátých letech minulého století opak a nyní po látce sáhl sehraný pár z Dlouhé – režisérka Hana Burešová a dramaturg Štěpán Otčenášek.

Klíma ve své hře líčí osudy pěti spolužáků, kteří se v jedné zaplivané putyce sejdou těsně poté, co prošli zkouškou dospělosti. Jsou v té době ještě plní ideálů a životních plánů. Slíbí si, že se opět setkají za 30 let, aby zjistili, čeho nakonec v životě dosáhli. Nakonec se potkají ještě jednou a to 50 let po maturitě na sklonku života, kdy je čas k bilancování. Lidská tragikomedie je sžíravou satirou, ve které je naplno rozvedeno Klímovo filosofické učení, které sám označoval jako egosolismus či egodeismus. Režisérka Hana Burešová vidí sešlosti pěti spolužáků groteskní optikou a přesně v tomto duchu vede herce, kterým se daří znamenitě vykreslit jednotlivé postavy na hranici karikatury, ovšem vždy s jistým lidským rozměrem.

Jan Vondráček hraje Jardu Pulce s typickým zanícením. V postavě se částečně odráží některé postoje Ladislava Klímy, které lze shrnout do citátu: „Vším opovrhovat, všemu se smát, se vším si hrát – toť jediná Výše a jediná k Výši cesta…“ Pulec je zpočátku ambiciózní literát, který trpí nedostatkem peněz, jeho nízký původ je pro něj prokletím. Když nějaké peníze získá, obvykle je utápí v alkoholu. V 50 letech je z něj troska s bezdomoveckým vzezřením, ale zároveň je jedinou postavou, která stále uchovává hluboko uvnitř sebe nějaké ideály. To mu pomůže k nápravě, přemůže alkohol a v 70 letech je jediným ze starých přátel, který je ještě schopný normálního života.

Vladimír Shoř je v podání Miroslava Táborského nevybíravý Don Juan. Nevybíravý proto, že své partnerky si skutečně nevybírá. Rád by působil dojmem Casanovy, láska je pro něj oním posvátným ideálem. Jenže svoje skromné jmění rozfofruje s děvkami a záchranu hledá v náruči semetriky Brigity. Ze svobodomyslného mladíka se tak postupem času stává vzorový podpantoflák.

Miroslav Hanuš ztvárňuje milionářského synka Emila Obnose svým typickým hromotluckým způsobem. K postavě to sedí, jejím vzorem je Napoleon a zpočátku zcela pohrdá penězi svých rodičů. To ale netrvá věčně, rodinné jmění postupně v politice rozmnoží natolik, že se mu jeho bývalí spolužáci podlézavě klaní. Emil byl vždy vůdcem, zájem ostatních mu dělá dobře, ale neuvědomuje si, že všichni obdivují jeho peníze, nikoliv jeho. K poznání dojde až poté, co je zatčen za své podvody.

Přičinlivý Alois Kantorka našel ideálního představitele v Martinu Matejkovi. Pilný a svědomitý žák se vypracuje v profesora. Kantorka vždy toužil být v nějakém vědním oboru jedinečný. Jenže jak to udělat, když už bylo skoro vše popsáno a prozkoumáno? Stal se odborníkem na neznámý národ Čuchonců, o kterých ví první poslední. Netuší ovšem, že je pro smích celému městu, jelikož jeho mladá žena je mu nevěrná s nejedním oficírem.

Posledním do party je záhadný Odjinud v perfektním podání Marka Němce. Do této postavy projektoval Klíma většinu svých názorů, které Odjinud vychrlí na diváky v závěrečném dějství. Odjinud hledá smysl života v poznávání sebe sama, v ideály ostatních nevěří. Zároveň je to postava, které do příběhu vnáší nádech mystična, čehož Burešová využívá v hororové sekvenci v prostřední části představení.

Inscenace trvá bezmála tři hodiny a je na činohru neobvykle rozdělena dvěma pauzami. Toto dělení však má své opodstatnění, jelikož jednotlivá setkání jsou od sebe značně časově vzdálena, což se hodně promítá na kostýmech a líčení herců. Kostýmy Jany Prekové jsou nesmírně povedené, samy o sobě působí komickým dojmem a bezvadně doplňují charakter postav. Pro mě první výrazný kandidát na divadelní ceny za letošní rok. Za zmínku stojí i hudba Ivana Achera a uváženě, ovšem vynalézavě, využívané projekce.

Zatímco první dějství ukazuje hlavní hrdiny jako ještě celkem sympatické jedince, v prostřední části se už naplno projevuje pravdivost Odjinudova tvrzení o jejich průměrnosti a směšnosti. Ze čtyř přátel, kteří zůstali naživu, je vlastně jen Pulec vyloženým ztroskotancem, ostatní mají za to, že si vedou v životě dobře a svým ideálům se nezpronevěřili. Pod slupkou poklidné spokojenosti ale už divák vidí zárodky budoucí zkázy. A skutečně v posledním dějství se karta obrací a vyléčený alkoholik Pulec hraje prim, ostatní jsou týraní svým okolím a z jejich života se stalo pouhé přežívání. Trudný osud spolužáků přiměje Pulce, aby se znovu napil alkoholu, protože jediný způsob sebevraždy, který zvládne, je uchlastat se, což demonstruje jeho moudro a zároveň podtitul inscenace: „Neztrácejme ani vteřinu, ten čas je ztracen, který člověk nestráví v hospodě…“

Lidská tragikomedie je hrou s mnoha filosofujícími monology či dialogy, která v sobě ale zároveň skrývá i příležitosti pro situační komiku. Je to krutá groteska, ve které režisérka Burešová dokázala spolu s herci zvýraznit komické rysy jednotlivých postav. Divák se tak často směje, aby si vzápětí uvědomil, že kontext celé situace ke smíchu neopravňuje. Nejviditelnější mi to přišlo ve scéně, kdy se člověk musí smát báječně zahraným projevům alkoholismu v podání Jana Vondráčka, ale zároveň podvědomě cítit lítost nad žalostným koncem téhle postavy. Nutno ale podotknout, že většina komiky vychází z charakterizace postav. Jedině ve finální scéně se zdá, že Burešová dodává komiku a grotesknost jaksi zvnějšku (operetní stylizace, Němcova modulace hlasu a hra s igelitovým pláštěm), aby tak trochu shodila některé problematické aspekty Klímovy filosofie. Ale v konečném důsledku se možná i tím přibližuje ke Klímovu způsobu myšlení, když vezmeme v potaz citát: „Smát se všemu lidskému, ale především všemu božskému, Božímu! Smát se i Smíchu svému i Smíchu nad Smíchem!“

V Divadle v Dlouhé vznikla povedená inscenace. Divák ji může klidně vnímat jen jako netradičně pojatou grotesku lidských typů. Ale za vším tím bizarním nánosem na něj občas vykouknou hořké pravdy, které si lidé často odmítají připouštět.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.