Recenze

Vražedné vášně na točně
autor recenze: Miroslav Král
Strindbergovo komorní drama Slečna Julie z roku 1888 bývá právem, i díky jeho předmluvě, označováno za skandinávský manifest naturalismu. A právě tuto psychologickou hru vybrala dramaturgie Středočeského divadla Kladno pro další inscenaci v experimentálním prostoru Divadla Na Točně. Volba je to více než dobrá, zvlášť když byla k režii pozvána mistryně (nejen) komorního žánru Lída Engelová.

Režisérka Engelová spolu s dramaturgyní Klárou Novotnou příběh razantně zkrátily a zhutnily. Daly tak vzniknout 70minutové inscenaci, která je energií a vášněmi přeplněným soubojem dvou silně vyhraněných individualit, dvou životních postojů, a to soubojem na ostří nože, čí spíše na ostří břitvy.

Hrací plochu – zámeckou kuchyni ve scénografickém pojetí Iva Žídka – tvoří hrubá dřevěná podlaha obklopená ze tří stran diváky, tedy stěnami s očima a ušima. Vrchní část scény ohraničuje rovnoběžně s podlahou zavěšený trámový rám, na nějž jsou odkládány či schovávány rekvizity, a celý prostor je korunován symbolickým temným komínem černé kuchyně. Interiér doplňuje už jen nezbytný mobiliář – stůl, židle, řeznický špalek a sporák. Do prostoru se sestupuje dveřmi po několika schůdcích, což vyvolává dojem studeného suterénu, v němž je stále přítomná vlhká „pavůně“ tisíců uvařených jídel. Jako zlidšťující prvek a připomínka probíhajícího magického svátku jsou okolo celé podlahy poházeny šeříkové květy.

V kontrastu se scénou jsou téměř snové a u Julie eroticky rafinované kostýmy Ivany Brádkové. Celá výprava spolu s působivou hudbou Petra Mandela tvoří sugestivní rámec až surrealisticky podivného a zběsile vášnivého příběhu svatojánské noci. Celkovou atmosféru kouzelně panoptikálního času, v němž se organicky mísí křesťanská věrouka s pohanskými, vesměs erotickými rituály, podtrhuje i zběsilý – téměř falický – tanec Venkovana v kozlí masce (Radim Jíra, choreografie Jana Vašáková-Hanušová) a rafinovaná hra s rekvizitami, které mají silnou sexuální symboliku (mj. leštění pánských jezdeckých holinek pomocí slin).

Julie Lenky Zbrankové je na první pohled sebevědomou, emancipovanou, hrdou a především konvence bořící dívkou z vyšší společnosti. Zbranková skvěle využívá výmluvných a významotvorných gest i pohledů, kterými smyslně dráždí plebejského sluhu Jeana v rustikální interpretaci Lukáše Jurka. Juliina nadřazenost a necitelnost je ale jen obrannou maskou, skrze niž již od počátku v jemných valérech probleskuje ohromná životní nejistota, zoufalství ze samoty, z nevíry v cokoliv, ze stigmatu rodinné minulosti. Maska definitivně spadne, když se Julie pomiluje s Jeanem, tehdy ve strhujícím monologu přímo vyhřezne její neurotická a nejistá osobnost, zmítaná vášněmi, po nichž na jedné straně až nelidsky touží, ale na straně druhé pro ni znamenají smrtelné nebezpečí. Zbrankové Julie je životním zoufalcem, jdoucím odnikud nikam na cestě za láskou, vírou, za jistotou, ale zároveň se těmto fenoménům bránícím.

Lukáš Jurek interpretuje svého Jeana jako plebejce tělem i duší bez špetky sebeúcty, nadhledu a velkorysosti. Dlouho odolává dráždění „slečny z vyšší vrstvy“, dokonce její chování, ač jej jako muže vzrušuje, před svou nastávající kuchařkou Kristinou odsuzuje. Nakonec ale podlehne Juliinu nátlaku, tedy na první pohled. Po tělesném aktu, kterým si Julii zavázal (či spíše získal nástroj pro její vydíraní), vyjde na povrch, že jeho cit byl pouze chladnokrevným manévrem k získání peněz ke koupi vysněného hotelu v Alpách, v němž touží vládnout jako „hlavní sluha“ sluhům nižším. Donutí Julii ke krádeži otcovy hotovosti, ale jakmile se Juliin otec – jeho Pán – vrátí, stává se z Jeana-macha opět Jean-sluha (výborná scéna s domácím telefonem). Aby zachránil svou kůži, neváhá obětovat Julii. Ta, aby ušla hanbě, páchá sebevraždu, podřeže se ve stodole Jeanovou břitvou. Pomalu stoupá po schodech a naposledy prosí výmluvným pohledem Jeana, aby ji zastavil. Plebejec ale zůstává plebejcem. Julie odchází vstříc smrti a vytouženému klidu.

Vítězem celého souboje je kupodivu anemická, katolicky asketická a zdánlivě pokorná kuchařka Kristina Evy Nádaždyové, která odsuzuje vše, co odporuje katolické morálce, tedy i chování Jeana a především Julie. Jejím životním snem (nebo spíše cílem) je založení rodiny a plození dětí. Jako vhodného partnera si vybrala Jeana, panského sluhu se stálým příjmem, a za svým rozhodnutím si tvrdě stojí. Nádaždyové Kristina se celou inscenaci unaveně a pokorně plouží po jevišti, občas dokonce usíná. Vzbuzuje tak dojem absolutní pasivity. Její síla se odhalí v závěru, který se odehrává v časném nedělním ránu, kdy odchází v upnutých černých šatech na mši a nesmlouvavým postojem, jež nesnese odmluvy, donutí Jeana, aby jí doprovodil. Tím se Jean stává jejím majetkem a ona je ochotna zapomenout na jeho „poklesek“ s Julií. Onen poklesek je ale zároveň i zbraní proti Jeanovi, která jí umožní pevně držet opratě jejich svazku. Jean musí opět hrát roli plebejce. Eva. Nádaždyová používá v protikladu k Lence Zbrankové úsporných gest a ztišeného, spíše inzitního herectví, čímž ještě více vyniká rozdíl mezi excentrickou Julií, za jejímiž ventilovanými vášněmi se skrývá děsivá prázdnota, a klidnou životaschopnou Kristinou.

Kladenská Slečna Julie Lídy Engelové je bezmála apelativní inscenací o tom, že vítězem, především pak nad sebou samým, se stane jen ten, kdo má vnitřní strukturu, cíl a víru, znázorňuje odvěkou pravdu o vítězství řádu nad neřádem. V neposlední řadě potvrzuje i dlouhodobý kvalitativně vzestupný trend inscenací Středočeského divadla Kladno, neboť místní Julie si zaslouží nejen velký potlesk, ale i dlouhý „život“.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.