Recenze

„Radúz a Mahulena. Slovenská pohádka o čtyřech dějstvích.“ Těmito slovy otvírá režisér Jan Antonín Pitínský nejnovější inscenaci stejnojmenné hry Julia Zeyera. Tato slova pronesou dva muži v černých, střízlivých oblecích a s bílými rukavičkami, v pozadí se počíná rozsvěcovat geometricky strohá scéna laděná do odstínů zelené a my pomalu tušíme, že nepůjde o běžnou adaptaci Zeyerovy dnes již klasické hry.

Jedna z nejvýznamnějších složek celé inscenace, která určuje její celkový ráz a vytváří intenzivní atmosféru jakési prostorové a časové nejistoty, je právě scéna. Její autor Jan Hubínek vytvořil prostor, který nenechá diváka pasivně pozorovat jednotlivé „kulisy“, ale naopak ho nutí k aktivnímu postoji. Divák si nepřestává pokládat otázky, co daná uspořádání znamenají. Je nucen je vnímat ve vztahu k aktuálnímu jevištnímu dění a raduje se, když odhalí smysl té které scénické změny či jejího uspořádání ve vztahu ke konkrétnímu jevištnímu jednání.

Scéna je ve své podstatě velmi prostá a jednoduchá, pracuje převážně s náznaky a drobnými odkazy ke skutečnosti. Dominantními prvky jsou vertikální „šály“, pruhy látky spouštěné z provaziště, a nejrůznějším způsobem dělící prostor jeviště. Jednou představují „sloupy chrámu budoucí tragédie“ (to u prologu, kdy je ještě jeviště zakryté síťovinou), jindy zase hustý, hluboký les, a nakonec i strom, ve kterém pro sebe najde Mahulena na nějaký čas úkryt. Zároveň slouží jako podklad pro digitální projekce nejrůznějších líně se proměňujících organických struktur či jen atmosféru budících žíhání. Dominantními barvami celé inscenace jsou všemožné odstíny pastelových barev, převážně zelené a žluté, ale dočkáme se například i modré. Zajímavě působí i nasvicování horizontu kontrastně ke zbytku scény.

V dialogu se scénou jsou kostýmy, které využívají jak současné módní tendence a prvky (společenské obleky), tak historicko-pohádkové motivy (nejrůznější roucha a kazajky), a dokonce i jakési postmoderní odkazy (Mahuleniny sestry jednou jako divoženky a podruhé jako Egypťanky, či vizuálně silná scéna, kdy Runa proklíná Radúze a Mahulenu a k rukám má připevněna velké černé perutě). Jejich autorkou je Kateřina Štefková a svým výběrem a  zpracováním velmi dobře doplňuje celkový ráz Pitínského pojetí hry.

Dostáváme se tedy k samotné inscenaci. Obecně bychom mohli říci, že máme možnost zahlédnout tři rozdílně tendence, které se zde nejrůznějším způsobem střetávají či potkávají. První bychom mohli nazvat „původní pohádkovostí“. To jsou ta místa, která se režisér rozhodl ztvárnit zavedeným způsobem věrným předloze a zachoval i jejich „pohádkový“ ráz. Postavy jsou tedy oděny historicko-pohádkovými kostýmy a herci hrají „vážně“, tedy pokouší se ztvárnit co nejvěrněji daný charakter.

Druhá poloha by mohla být označena za „současně zcizovací“. Ta se vyznačuje kostýmy odkazujícími na současnou módu, i když herci dále hrají své pohádkové postavy. Divák ovšem není tolik vtahován do divadelní iluze a jeho vnímání se rozděluje na dvě roviny. Jedna propadá ilusivnosti Zeyerovy pohádky, druhá si všímá reálných herců, kteří zprostředkovávají původní text. Zajímavé je, když ve stejnou dobu na jevišti existují obě dvě předchozí polohy vedle sebe. To se stává například po přestávce, kdy postavy Radúzova domova jsou v poloze „původní pohádkovosti“ a Radúz s Mahulenou v „současně zcizovací“.

Poslední polohu bychom mohli nazvat groteskní či postmoderní. Oba dva prvky se totiž vyskytují poměrně často a nad jejich vhodností by se dalo dlouze debatovat. Grotesknost se projevuje v drobných ústřelcích převážně hlavních představitelů Radúze a Mahuleny Vojtěcha Dyka a Pavly Beretové. Těm se daří čas od času shodit své jednání vsuvkou groteskního rázu. Jedná se o změny poloh hlasu, styl držení těla, chůze apod. Tyto prvky by v některých místech samy o sobě působily výborně komicky, ale jako součást tohoto celku vzbuzují otázku „Proč?“. Druhý termín by mohl označovat jak již výše zmíněné kostýmní úpravy či celé postavy (zde opravdu nepřehlédnutelné Mahuleniny sestry Prija Antonie Talackové a Živa Evy Vrbkové), tak nejrůznější režijní nápady, kterých je inscenace plná. Jeden z nejvýraznějších je příchod/příjezd Priji a Živi na dvou stříbrných jelenech, nebo velmi zajímavý moment, kdy vedle jednajícího herce stojí zpěvačka a zpívá za něj jeho monolog. Zvednuté obočí už ale vyvolá tanec Radúze a Mahuleny do rytmu jazzu spojený s projekcí z dokumentu Wima Wenderse Buena Vista Social Club. Místy se ovšem nabízí otázka, zda jsou všechny tyto nápady opravdu na místě.

Korunou na závěr je závěrečná sentimentální píseň s anglickým textem pouštěná ze záznamu a k tomu dva muži (Dušan Kočí a Miroslav Rak), kteří pronášeli již úvodní slovo, zakončují inscenaci rekapitulací obsazení. Řečeno jinými slovy: reprodukují závěrečné „filmové“ titulky. Jediné co chybí, je rudý západ slunce v pozadí.

Režisér často nechává postavy používat velká gesta, která ale často vypadají poněkud křečovitě. Možná záměr. Ovšem dvěma hercům nedělaly nejmenší problém. Jedná se o Vratka Jana Bidlase a Nyolu Marie Málkové. Prvému se podařilo svou postavu perfektně vybalancovat na hraně mezi pohádkově vážnou polohou a komediální a i přehnaná gesta pojal velmi uvěřitelně. Také Marie Málková velmi citlivě pracovala s celkovým výrazem, i když držela pouze jednu polohu truchlící, později nešťastné matky.

Velmi výrazná je i Runa Johanny Tesařové, která je ztvárněná převážně jako zklamaná žena plna rozporů, jež ale skrývá pod výraz autoritativní důstojnosti. Mírně nepřesvědčivě působí v scénách, kdy je nelítostná, zlá královna-čarodějnice. Jejího muže Stojmíra ztvárnil Alois Švehlík. Stojmír je stařičký nevýrazný vládce s minimální autoritou. I postavy Radovida (Jiří Štěpnička) a Přibiny či Starce (Milan Stehlík) sekundují hlavním postavám velmi zdařile.

Inscenace je doprovázena živou hudbou Collegia 1704 a zpěvem Collegia Vocale 1704 pod vedením dirigenta Václava Lukse a s hudbou Víta Zouhara, která inscenaci pozvedá o mnoho stupňů výše. Je jak partnerem jevištního jednání, které doplňuje a vytváří atmosférické podkreslení, tak je i v určitých okamžicích samostatným jednajícím prvkem.

Inscenace Radúz a Mahulena v úpravě Jana Antonína Pitínského a dramaturgyně Lenky Kolihové Havlíkové je nesporně dalším možným ztvárněním dnes klasické předlohy, ale otázka je, zda i něco nového objevuje, či zda se jedná jen o vizuálně zajímavý tvar plný nejrůznějších efektních nápadů.