Reflexe

„Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém.“

Citát Lva Nikolajeviče Tolstého by mohl stát v podtitulu inscenace Tomáše Ráliše, Ofélie OnlyFans, která se čerstvě hraje na prknech Divadla Komedie. Městská divadla pražská ji uvedla jako poslední premiéru této sezóny v sobotu 7.6.

Minulá divadelní sezóna přinesla na česká jeviště hned pět nových inscenací Shakespearova Hamleta. Uvedla jej divadla napříč republikou od Ostravy přes Brno a Hradec Králové až po Prahu. Návštěva alespoň jedné z těchto inscenací v minulé sezoně, případně jakéhokoli jiného Hamleta – na českých jevištích jich je stále dost – může být dobrým vstupním vkladem pro Ofélii.

Tomáš Ráliš totiž vychází právě z Hamleta, místo prince dánského je však ústřední hrdinkou Ofélie a její rodina, která kopíruje Hamletův osud. Tak jako v Shakespearovi umírá král, Hamletův otec, v Rálišově Ofélii umírá Oféliina matka, otec Polonius se znovu žení a Ofélie a její bratr Laertes se s nově nastalou situací musí pozvolna vyrovnat. Situace známé z Hamleta přitom prožívají vlastním způsobem, často jinak než dánský princ, v řadě případů však podobně.

Tam, kde se v první části Ráliš soustředí v souladu se zmiňovaným Tolstého citátem na jednu nešťastnou rodinu, její členy, rozvíjí vztahy – křehké ve své společenské nepřijatelnosti a bouřlivé – a sleduje konflikty mezi jednotlivými postavami, předkládá divákům velmi působivou inscenaci. Potěší v ní jak rovina rodinného dramatu, kterou má šanci vychutnat si skutečně každý, tak zejména řada parafrází Shakespearova díla a odkazů na něj. Velmi chytrých a nápaditých, které vyvolávají dojem, že nás zřejmě tedy minulá sezóna plná Hamletů měla připravit právě na tohle, na Hamleta, pardon, Ofélii s výkladem. Moderní, výmluvnou. Hovořící o tématech, která nastolil už kdysi Shakespeare a nepozbývají platnosti a aktuálnosti dodnes. Ztráta bližního, vztahy mezi rodiči a dětmi, navíc pozůstalými, snaha vyrovnat se s novými členy rodiny i hledat pravdu. Ofélie v ní získává prostor a hlas, kterým nechává promlouvat témata Hamletova i vlastní, svojí optikou.

Moderní přitom inscenace není jen svým výkladem, ale i formální stránkou, ať už jde o současné kostýmy Anny Havelkové, jednoduchou scénografii Jakuba Perutha, kterou výrazně doplňují projekce Petra Vlčka, či elektronickou hudbu uskupení Viah. Ta je prostřednictvím Rosalie Malinské obsazené do titulní role Ofélie, která vystupuje jako DJka, přímo zapojená i do samotného děje hry.

Rosalie Malinská podává v titulní roli přesný herecký výkon. Její Ofélie je vlastní a specifickou podobou Shakespearova Hamleta, křehkou, zraněnou, třeštící a útočící i odhodlanou, chladně bojovnou. Mezi nejpůsobivější její výstupy patří ty s bratrem Laertem, představovaným Tomášem Daleckým, který obdobně citlivě i efektně ztvárňuje jeho nejistotu vstříc divokému, nepřehlednému, křehkému a intenzivnímu vztahu se sestrou. Svým střízlivějším přístupem k celé rodinné situaci v podstatě zrcadlí postavu Shakespearova Horacia, je škoda, že v druhé části nedostává větší prostor, než je zkratkovitý výstup v akváriu a několika dalších tematicky navazujících.

Rodinnou sestavu doplňují Tomáš Pavelka v roli otce Polonia lavírujícího mezi rodinnou a kariérní krizí i počínajícím stihomamem a Beáta Kaňoková jako Claudie, jeho druhá žena, snažící se najít své štěstí v konečně naplněném partnerském vztahu i cestu k partnerově rodině, zejména tedy k neteři Ofélii. Aleš Bílík jako H, ctitel titulní hrdinky, získává nejvýraznější prostor v druhé části, sledující patologický vztah dvou mladých lidí, který sice oba zobrazují velmi věrohodně, představuje však bohužel jeden z těch momentů, které dosavadní funkční a soustředěnou sevřenost inscenace značně tříští.

V druhé části do ní vstupuje a zvýrazňuje se celá řada dalších témat a motivů – vedle bortící se politické kariéry Polonia i domácí násilí a psychické nemoci v nejrůznějších podobách, s nimiž do děje konečně přichází i titulní téma, OnlyFans – v užité podobě víc než zbytné. Ke slovu se znovu dostávají i detektivní motivy vycházející z Hamleta. Každý z nich je svým způsobem zajímavý, všechny dohromady však inscenaci spíš ubližují. Rozbíjí původní sevřenou tragédii, drama hluboce se ponořující do vztahů v jedné již značně nefunkční rodině. Je to škoda, protože tam, kde se k této podobě inscenace Ráliš vrací, vrací se i působivost její první části. Zejména tedy – naštěstí – i v samotném závěru, který tak vyvolává znovu původní intenzivní dojmy z uzavřeného rodinného příběhu.