Reflexe

On, Steve, je pekařem, feministou, vychovaným feministkou v ženském mírovém táboře v Greenham Common, čerstvě po rozchodu s matčinou kolegyní, ještě drsnější a bojovnější, než jakou je jeho vlastní matka. Ona, Kate, je novinářkou, dcerou židovského uprchlíka, obchodníka a tradicionalisty, od něhož kdysi utekla žena, když si přečetla první feministickou knihu. I ona je čerstvě po rozchodu a bolestně si uvědomuje, že jakkoli se profiluje jako uvědomělá feministka, muži, které si vybírá, jsou bez výjimky typickými představiteli toxických mužů a – jak postava sama říká – hajzly.

Úvodní situace komedie Samanthy Ellis zastihuje oba hlavní hrdiny, Kate a Steva, ve chvíli, kdy se Steve dobral k žádosti o ruku. Poněkud nezvyklé, výrazně ovlivněné feministickou výchovou, smýšlením i odporem vůči takovému stereotypu.

Od podivné žádosti o ruku se příběh vrací k počátku tohoto zvláštního vztahu, který se začal vyvíjet na jedné party natruc bývalým partnerům a sleduje vztah samotný i jeho dva hlavní aktéry, stejně jako jejich jednání a konfrontace s dalšími důležitými postavami, ať jsou to rodiče, tedy jeho matka a její otec, či bývalí partneři. 

Marek Adamczyk, Barbora Poláková (Rande s feministou) 

Rande s feministou stojí na velmi obdobném konceptu jako předchozí premiérová inscenace Divadla Ungelt, Dvojka. I zde několik postav ztvárňují jen dva herci. Kate, Carinu i Morag hraje Barbora Poláková, která se touto inscenací vrací k divadlu po více než deseti letech, Steva, Rosse a Joea ztvárňuje Marek Adamczyk. 

Co je proti Dvojce nové, je způsob inscenování. Na obou bocích scény se nacházejí věšáky s celou plejádou kostýmů, které postavy v průběhu inscenace oblékají, přičemž u každého háčku je cedule se jménem příslušné postavy. A stejně jako se herci nepokrytě převlékají z kostýmu do kostýmu, i jednotlivé pasáže vedlejšího textu zaznívají naplno. Herci těmito vsuvkami a komentáři přeskakují mezi jednotlivými postavami, posouvají děj mezi scénami, dějstvími a místy, aniž by se scénografie Marka Cpina, tvořená jen zmíněnými věšáky a židlemi, jakkoli měnila. Všechny tyto zcizovací postupy vedle své nápaditosti napoáhají režiséru Pavlu Ondruchovi budovat svižné tempo inscenace a současně výrazně zvyšují komediálnost a vtip, když klasické romantické komedii, ve které se stereotypy kritizují a převracejí na hlavu tak silně, až tím vytváří nové, snad ještě méně smysluplné zásady, dodávají humorný nadhled, aniž by přitom zpochybňovaly zásadní myšlenky, které se autorka do hry snažila vtělit. Podobně funguje i zásada, dle níž se postavy nedotýkají a všechny polibky a objetí herci jen naznačují, zpravidla – snad ke zvýšení komičnosti – tváří k divákům. 

Barbora Poláková, Marek Adamczyk (Rande s feministou)

První premiéra se herecky u obou představitelů žel ještě nesla v rovině lehké nervozity, kdy se i jim samým podařilo v několika momentech vzájemně se takříkajíc odbourat a vypadnout z role (i v místech, kde k tomu scénář nenabádá). A také rozlišení jednotlivých postav u obou herců místy poněkud kulhalo. Co v podzimní Dvojce Barbora Hrzánová s Jaromírem Dulavou vystřihli s bravurou, v níž se jasně projevila hluboká zkušenost, zde žel ještě trochu vázne. Snad se však tyto neduhy podaří s přibývajícími reprízami dotáhnout k dokonalosti, a celý ve skrze velmi pozitivní zážitek to ještě pozvedne. 

Divadlo Ungelt totiž v Rande s feministou získalo další velmi zdařilou inscenaci, která přináší vedle příjemné a chytré zábavy i řadu podnětných myšlenek týkajících se společenských stereotypů a nekonečných vztahových problémů.