Brasikona

Mé první setkání s režií Dana Špinara dopadlo dobře, ač jsem se ho trochu obávala. Vhod přišel fakt, že mám za sebou četbu a rozbor Bernhardova Divadelníka, takže jsem trochu tušila, do čeho jdu, alespoň z hlediska obsahu. Těžko říct, jak bych třeba vnímala bubeníka nebýt dramaturgického úvodu, ale musím uznat, že jde o vysvětlení vskutku zajímavé. Samotná hra má být pro tři mimořádné herce, což myslím, že je tady splněno. Velice snadno by se zde dalo sklouznout k přehrávání, ale dle mě všichni, především pak Saša Rašilov, obratně balancovali na hraně. Ale budu upřímná, konec mi trochu unikl.