Jerman

Již před premiérou bylo z médií známo, že režisér Frič připravuje v Dlouhé inscenaci, která bude chválou zpomalení životního rytmu a nic nedělání. Děj se odehrává kdesi na pomyslné pláži a končí vcelku banálním přáním mírného léta a mírné zimy, žádných válek a žádných záplav. Jinak však divák sleduje během devadesáti minut scénky s navzájem málo souvisejícími texty (soudě podle programu snad úryvky z různých literárních děl?) s velkou filmovou projekcí (po většinu doby nehybné) Marie Poulové v pozadí. Smysl dění na jevišti však chápe, obávám se, jenom sám tvůrčí kolektiv. I pro diváky zvyklé na moderní divadlo krajně nesrozumitelné.

Nevím čím tato "lekce angličtiny pro začátečníky" tak zaujala kritiku a část divácké obce. Já jsem tedy asi nic nepohopil, takový styl divadla je mi cizí. To že tento "Mackbeth" se stal inscenací roku 2017 ex aequo s Jiráskovou Lucernou Hany Burešové v Dlouhé svědčí o skutečně široce rozkročeném vkusu českých divadelních kritiků.

Příšerná slátanina vycházející z Rukopisů s hloupými a násilnými aktulizacemi a přenosy k dnešní situaci ve společnosti. Jak může kmenový režisér ND něco takového pustit na scénu, a ještě být spoluautorem. Vzpomínám na vynikající Fričovy režie (Velvet Havel na Zábradlí a Mlčení bobříků Pod Palmovkou) a velmi solidní Dotkni se vesmíru a pokračuj a říkám si, "kde ty loňské sněhy jsou".