Maranta

Nevěřila bych, že něco jako Terry Pratchet se dá zdramatizovat, a pokud ano, tak takto objevně, originálně a přitom s úctou k předloze. Mimořádný divácký zážitek.

Dramatická konzerva konce totalitního režimu v Čechách - stačí otevřít a konzumovat, což člověk, který v té době prožil mládí, stejně jako protagonisté hry, činí s pocity labužníka. Zmatky dospívání, rodinné problémy, dokonale vykreslená školní atmosféra a skvělé hudební vstupy, které nám připomenou, co jsme kdysi poslouchali (a proč jsme vlastně přestali?) a samozřejmě vším prostupující politické poměry ...

Zdařilá inscenace, která dokazuje, že i velký Shakespeare se dá hrát na malém divadle s minimem kulis i herců. Mě osobně kromě výkonu Jana Potměšila dostala Lucie Vodráčková, od níž jsem tak solidní dramatický výkon nečekala, ale zejména pravá a nefalšovaná slza Mileny Steinmasslové, kterou prolila v roli Richardovy matky (patrně jediného člověka, který ho kdy miloval) nad mrtvým tělem svého syna.

Hra, která snad nikdy nenudí. Výtečná Vilma Cibulková, slabší Aleš Procházka.

Pro mě naprosto strhující a vášnivá podívaná, která mě vtáhla do děje jako napínavá detektivka, kdy člověk ani nevnímá své okolí.

Nedokázala jsem zůstat do konce představení ani z úcty k pánům Lasicovi a Satinskému a vstřebat další várku nepodnětných až trapných výroků, které se zdály, že nebaví ani hlavní protagonisty. Sorry.

Milá a vtipná inscenace, která má spád, rytmus a atmosféru. Divák se nenudí, ani když viděl slavný film a ví, co může čekat. Představení snese srovnání s filmem, ctí jeho vyznění a přitom si zachovává svou osobitost. Koncert pro Veroniku Freimanovou a Zdeňka Žáka.

Moudrá a vtipná hra, se kterou jsem přímo souzněla. Žádný odvar předchozího dílu, žádná nastavovaná kaše, bylo to rovnocenné představení, v jistém ohledu snad i lepší než to první. Příjemné překvapení.

Příjemné a celkem záživné představení, které nevybočuje z řady.

Nesmírně statická a relativně nudná hra. Zajímavý námět, v rozhlase bych ho asi ocenila, ale zde mi bylo líto, že divadlo rezignovalo na své výrazové prostředky. Chápu, že to mělo být originálním kladem představení, já jsem ho ale nebyla s to ocenit.

Slušná adaptace vynikajícího filmu. Pro mě představovala problém asi jen Dana Batulková, typově hodně vzdálená Cecilii Roth; chyběla mi její neokázalá důstojnost a přirozená krása, která diváka provází celým filmem a které Batulková nemohla dosáhnout už jen vinou svého diblíkovského somatotypu.

Bylo pro mě radostí sledovat klasiku zase jednou zpracovanou KLASICKY (soudobé, možná mimo jakoukoli dobu zasazené kostýmy na tom nic nemění), Shakespeare byl zase jednou sám sebou, s veškerou vášní, bolestí a přesahy, které u něj lze najít.

Strhující, fascinující, nadčasové. Historie se opakuje, život je stále tentýž, komplikovaný, smutný, osamělý, ale i humorný, vtipný a nakonec i optimistický, dnes jako před sto padesáti lety. Navzdory značné délce představení jsem se nenudila.