Michal Švanda

Titulní postava je špatně čitelná a vlastně ani nestojí v centru dění. Je kníže Neklan zdrženlivým zastáncem smírných řešení tam, kde si jiní jdou po krku, nebo příliš bojácným vůdcem? Vlastně se to nedozvíme. Děj posouvá vpřed jeho aktivní bratr Vlastimil, posedlý touhou po moci, a stejně jako třetí z bratrů, je ochoten jít přes mrtvoly. Rozhádaná země je ohrožována sousední mocností, která čeká, kdo z tří knížat jí požádá o ?bratrskou pomoc?. Téma by mohlo být aktuální, ale inscenace si jakoby nedokázala vybrat nosné téma, jasnou linku, která děj nasměruje.

Hra má slušné tempo, které umožňuje sledovat několik dějů zároveň. Příběhy zaměstnanců kuchyně asijského bistra se prolínají s životy lidí z domu nad restaurací a bajkou ze života hmyzu. Vše se propojuje v sice absurdním, ale přitom provázaném ději. Text je vtipný, I když osudy jsou převážně tragické. Záměna mužských a ženských rolí hru ozvláštňuje a zvýrazňuje charakteristické způsoby jednání, ale zároveň při zobrazování opačného pohlaví vede i k určitému klišé. Hodnota hry je víc v tom, že nám ukazuje lidská dramata anonymních gastarbeitrů než v hloubce postav.

Hra je rozdělená na dvě části. V první z nich sledujeme muže a ženu, kteří se krátce a náhodně setkávají při čekání na nádraží. Nevíme, před čím Alma utíká, je trochu záhadná a vzbuzuje naši zvědavost. V druhé části se dozvídáme o tragédii, která postihla její rodiče. Ona sama od té doby hledá příčiny své jinakosti a nalézá je právě v té zalmčované tragédii. Problém vidím v tom, že druhá část kontrastuje svojí doslovností s tajemným začátkem příběhu. Jako bychom se ocitli v jiném textu. Hra je mnohomluvná, ale herecké výkony jsou výrazné a stojí za vidění.

Nepateticky pojatá inscenace. Humorem vyvažuje tragický děj. Například v soupeření a temperamentních výměnách názorů Matčiných synů to často zábavně jiskří. Civilnost se podařilo udržet až do dramatického závěru. Scéna Antonína Šilara je hravá, i když je plná zbraní nejrůznějšího druhu. Herci si dokázali poradit i s jistou tezovitostí, kterou v sobě postavy přece jen mají (např. pravičák, levičák, koloniální voják), a kteří reprezentují jednotlivé členy rodiny.

Inscenace respektuje hlavní rysy i smysl příběhu. Zároveň však k textu přistupuje dost volně a nakládá s ním podle vlastní potřeby. Přídavky a aktualizace jsou někdy funkční a vtipné. Jindy by méně znamenalo vice. V potrestání nadutého správce Malvolia je náběh posunout komedii záměn k hlubšímu obsahu. Zůstane ale nevyužit. Scéna je postavena na jednoduchém a vtipném nápadu. Postavy se na jeviště dostávají pomocí souvislé šikmé plochy s funkcí skluzavky, kterou jsou vyvrhovány z moře nebo prostě vstupují do děje.

Málo hrané Moli?rovo dílo dostalo slušný spád. Děj osvěžený hudebními vstupy od popu až po rap jde hladce kupředu. To je důležité, protože komedie je postavená na omylech nebo přímo na záměnách identit. Od té doby mnohokrát využitý motiv byl oživen celkovým hereckým nasazením i vtipným překladem, který určuje rytmus díla. Božské postavy jsou tu pozoruhodně lidské. Nejenže prahnou po pozemšťankách, ale když jim někdo stojí v cestě, dostane bez cavyků "boží" nakládačku.

Silný příběh a silná hudba. Orchestr tvoří zvýšené pozadí scény. Hudba je tak vtažena do hry i vizuálně. Inscenace je postavena na obou hlavních představitelích - vdovy a mladého německého vojáka. Jejich výkony jsou působivé a i v dramatických scénách přesvědčivé. Napětí se jim daří udržovat po celou dobu neveselého příběhu z konce války. Jen mi není jasné, proč v lese, kterým projíždějí, tak vytrvale padá listí, když se děj odehrává v květnu. Ale to je drobnost v jinak velmi zdařilém představení.

Nakládání s původním textem je velmi svobodné. K Štechově satiře na vlastence, kteří jsou okázale národovečtí, pokud z toho kouká kariéra, přidali novou rovinu. Namyšlený autor hry a ředitel divadla v jedné osobě, kterou je sám Václav Štech, deptá herce na zkoušce arogantní buzerací. Vůči Štechovi to asi moc fér není, ale nápad je funkční. Vznikla tím zábavná parodie na druhou. Zároveň ale i tak trochu past, ze které se nepovedlo najít cestu ven. Situaci se nepodařilo posunout dál k nějaké obsažnější rovině. A druhé dějství si o něco takového vyloženě říká, protože humor se začíná opakovat.

Postavy se ve svých citech až tragikomicky míjí. Inscenace je nesena jemným napětím mezi humorem a dramatem. Zjevně bezvýchodné situace jsou lomené nenápadnou komikou. Vyhraněné postavy vyžadují kvalitní herecké ztvárnění. Toho se jim zde dostalo. Opravdovost mladého dramatika Trepleva (Viktor Kuzník) a jeho lásky Niny (Eliška Zbranková) se příliš nehodí do světa zavedených umělců, jako je divadelní herečka a Treplevova matka Irina (Tereza Richtrová). Poněkud narušují hladký provoz nepříjemnými a nepřehlednými novotami. A to je téma, které příliš nezestárlo.

Situace jsou silně vyostřené. Chudá dívka má na vybranou mezi hladem a prostitucí. Chamtivý pan domácí je postrachem nemajetných nájemníků. Ač sám je mrzák, který nemůže ani sejít ze schodů, je pánem situace. Scéna je nachystána na bezvýchodné sociální drama. Hra ale dokáže vždy něčím překvapit. Není vše, jak se jeví na počátku. Autor si pohrává s identitou postav, s časovými rovinami, s nadsázkou, která nedovolí, aby převládnul patos. Nápaditá hra vyžaduje ve své jevištní podobě dynamický tvar, což se vcelku povedlo.

Příběh rozvětvené vídeňské židovské rodiny a její osudy v první polovině 20. století jsou podány s velkým smyslem pro autentičnost. Množství postav si vyžádalo přítomnost snad celého činoherního souboru. Vznikla výjimečná inscenace, která pokryla proměny postavení a postojů Židů od optimistických očekávání v liberálních poměrech rakouského mocnářství přes růst nacionalismu a perzekuci třicátých let až po nutnost vyrovnat se se zkušeností holocaustu. Málokdy máme možnost vidět inscenaci, která tuto problematiku pojímá v takové šíři i časovém záběru.

Herecký projev je velmi komorní. Sází na uměřená gesta. Zároveň se děj odehrává na prakticky prázdné scéně. Osekáním od všech vnějších efektů dosahuje inscenace působivého výsledku. Vlastně se stále zvažují a přehrávají různé možnosti osudů krétského krále Idomenea vracejícího se z trojské války. Přesto, že se rozehraná situace zpravidla zruší slovy ?Ale tak to nebylo!?, děj přitahuje naši pozornost. Hra si pohrává s proměnlivou skutečností, která se na oko formuje podle našich představ, strachů, snů. Nekonvenční, potěší nejen fajnšmekry ale i všechny otevřené diváky.

Částečně sociální drama ale překvapivě s výletem do posmrtného života. Také je to příběh o lásce nesourodé dvojice z předměstí, která se navzájem přivede do neštěstí. Konec je otevřený. Ale dá se taky říct, že se tak trochu rozpačitě vytrácí bez jasného vyznění. Představitelé hlavních rolí Ivan Dejmal (Liliom), Petra Lorencová (jeho žena Julča) a Pavel Doucek (gauner Švihák) hrají své postavy přesvědčivě a s nasazením. Jejich výkony asi zůstanou v paměti nejvíc.
Živá hudba (vibrafon) je dobrý nápad, který nevtíravě podtrhuje děj.

Při sledování hry pomáhá uvědomovat si, pro jaké publikum a kdy byla napsána. Hra počítá se srozuměním s divákem, který si bude za poměry starého Rakouska dosazovat poměry normalizační. Také silně ironický pohled, kterým se díváme na všechny postavy, vlastně sledujeme karikatury, byl v době vzniku hry, uprostřed normalizace, něčím velmi osvěživým. Taková bezprostřední katarze už nám dnes není dostupná. Naštěstí. Hra je pozoruhodná, i když s ní současný divák jistě hledá kontakt hůř než v době jejího vzniku. Tempo nabere až v druhém dějství. Hlavně zaujme výkon Jana Grygara v roli Starosty.