Salisbury

Papoušek KAKADU přiletěl do Dejvického divadla a sedl na bidýlko v podání Simony Babčákové, která se vrolila do autistické poruchy. Musím říct, že představení nebylo nijak oslnivé a troufám si nastínit, že hlavní aktérce role nesedla nijak výrazně na tělo, ba přímo byla chvílemi odchlípnuta. Jsem velmi zvědav jak si toto představení v režii Jiřího Havelky nadále povede na prknech Dejvických. Já jsem rád, že jsem měl možnost toto představení zhlédnout, ale podruhé již určitě nemusím.

Šaman ve Švandově divadle z pera Egona Bondyho kouzlil filozofickým intelektem až má zvrácená kulturní duše se ztrácela a topila v chaosu lidské plastičnosti.

Divadlo Rokoko mi předvedlo hru SEBEVRAH, která balancovala na hraně života a smrti. Natažený kohoutek čekal na úspěšné proražení nábojového bubínku a já věřil v jeho rychlé kontaktní uspokojení. Inscenaci bych pár věcí vytknul, ale díky mé dobrosrdečnosti zůstanu potichu v očekávání cvakotu již zmíněného kohoutku, kdy hlaveň prozatím obalena ledovým chladem je přiložena k mému unavenému spánku.

Švandovo divadlo vyplnilo svůj repertoár politicky smýšlející vatou s označením PUTIN A BIĽAK U TREZORU, která občas postrádala efekt, ale rozhodně musím povznést skvělý herecký výkon Marka Pospíchala, který jako kdyby Putinovi z oka vyklouzl či teatrální um Miloslava Mejzlíka v roli Vasila Biľaka, který též hru rozsvítil jak rudě plápolající pochodeň.

BRIAN bylo poslední představení Dejvického divadla, které jsem ještě neměl možnost očíhnout. Teď se tak stalo a z této surrealistické rokenrolové inscenace nejsem moc odvázaný, až na pár zajímavých momentů. Neužil svými pohyby se velmi přesvědčivě vžil do Micka Jaggera, dle kinetiky bych neznal rozdílu, horší už to bylo v hlasivkách, kde byly silné mezery, ač se dá chápat, že na tomhle divadelní představení rozhodně nestálo. Brianova LSD vize Medvídka Pú u mě prostě nezabodovala, bohužel jsem byl střízliv. Závěrečný potlesk byl hlasitě dlouhý, až jsem začal o své inteligenci silně pochybovat.

Betonová zahrada vložena do Švandova divadla, byla pro mne velkým překvapením, možná i proto, že jsem neměl tu čest se s dílem seznámit již dříve. Představení mi drželo nemravné ruce kolem krku, já sotva dýchaje topil se v mírném chaosu, který nezachránila ani závěrečná sošná nahota. Možná představení křivdím, ale rozhodně můj klimbající mok v lebečním vaku nechápal a jiskřil jak smyslu zbavený.

Okusil jsem ve Švandově divadle divadelní hru BAAL od Bertolta Brechta a musím říct, že jsem si chvílemi musel ruku pokládat na ústa, jak mě artová poloha hry unavovala. Nemyslím si, že toto představení bude mít dlouhé trvání, neb z větší části přináší rozpaky a proto jsem rád, že už ho mám za sebou. Určitě látka je to velmi zajímavá a myslím si, že představení mohlo být o dost srozumitelnější, kdyby se mu ubralo umělecké teatrálnosti.

Divadelní představení bylo potemnělé jak samotný sál Švandova divadla, ve kterém jsem lehce tonul a snažil se nabrati dechu. Příběh hoden kvalitám náročného diváka, který touží po něžné, theatrálně bizarní perverzi.