Blogy

Co tak říct k Poslednímu doutníku Divadla Na Fidlovačce. Je to hra, jejíž zápletku odhadnete na kilometr dopředu, i když dramatik Bengt Ahlfors vaří z nepravděpodobného. Komedie to není, nebo možná je, ale na komedii ukrývá docela vážná témata. K nim na jevišti Fidlovačky klopýtá poněkud těžkopádně, ale publikum je spokojené (vidí v hlavních rolích dvojici Tomáš Töpfer - Eliška Balzerová). K tomu, aby si p.t. obecenstvo uvědomilo, že maloměšťáctví by nemělo být standardem, k němuž směřujeme, a že skrze iluzi sleduje zápletky soužití, které zná, potřebuje razantnější výklad textu a jemně dávkov...

V novince Divadla 90 U Valšů paní Skořepová, která za pár týdnů oslaví kouzelné půlkulatiny, dokázala, že ani zdaleka není nějaká „křížala“, jak sebeironicky tvrdí. Toho textu je hodně a zejména v první aktovce (Strindberg – Ta silnější), která je o souboji dvou hereček, se nedá před náročným textem nikam schovat. Druhá aktovka (Brjusov – Tajemný host) pobaví diváka stylizací Luby Skořepové do role 17leté nedočkavé holky a zároveň zmrazí obsahem. Z poslední části večera (Obaldia – Nebožtík) si budu pamatovat nanejvýš silně přestylizované hašteření a štěbetání obou aktérek (ve všech aktovkách s...

Ludvík, toť vystrašené politické monstrum, muž, jemuž neblikají varovné kontrolky před zkázou, přesto sahá po moci, i když se mu říká, nesahej na ta rozpálená kamna. Tento čecháčkovský nohsled nevědomky zvolil strategii permanentně plných kalhot ve jménu osobních cílů nejvyšších v totalitárním systému, kde pád může znamenat i smrt. Mrazivé téma odposlechů a praktiky komunistické zvůle v podobě cílené zastrašovací šikany pod heslem „důvěřuj, ale prověřuj“ stojí za neustálé připomínání, protože mnohé symptomy dnešní doby, ať chceme nebo nechceme, jsou v mnohém nápadně podobné. Jenom se za to ne...

Scénické přepisy známých komiksů možná už vytvářejí nový svébytný divadelní žánr. (No, známých, já neznal ani Jožku Lipnika ani Vlase a Bradu ani Pána času, asi proto, že jsem po Čtyřlístku navždy skončil u nepovedeného Kruana, který už jen nastavoval kaši.) Dvojdimenzionální obrázky převáděné do prostoru divadla nutně budou hledat zkratku pro vyjádření, výsledek se pravděpodobně bude zdát naivní, vlastně i fantazii limituje předloha s – většinou – obtížnou přenositelností. Autoři si libují v bizarnosti obrazů a vtipných novotvarů slov. Na rozdíl od předchozí Cesty kolem světa se Aqualung kone...

Chápete, že dnešní mládežníci neznají dějovou linku základního příběhu Tří mušketýrů? Já to chápu, když to mám z první ruky. Děti nečtou, málokdo a máloco je k tomu vede, jsou přece jinačí „in“ zábavy v džungli, po níž se rozkoukávají. Takže nastupuje jiný vopruz – divadlo. Divadelníci z Litvínova právě proto, že děti nečtou, Tři mušketýry připravili, aby se snad aspoň některé dítko chytlo. Forma inscenace přitom vůbec není „didaktická“, jen hravou formou a v podobě minimuzikálu (!) zprostředkovává základní dlaždice legendárního romantického příběhu 3+1 klaďasů. Nesmí chybět ani akční šermířsk...

Gogola nemusíte vůbec aktualizovat. Jeho Hráči, komedie o světě podvodníků a podvodníčků, jsou bohužel dokonalým obrazem právě naší doby. Taktika zní: bystrý vtip, jasný rozum a hlavně žádné ohledy. Kdyby mělo zůstat jenom u mamonu, pověstné gogolovské zrcadlo by odráželo polovinu skutečnosti. Jenže tady se začíná manipulovat i s lidským osudem. V době přiblblých směrnic EU taky trefa. Výhodu mají ti, co tuto Gogolovu hru neznají. Ti si geniálnost její dramatické konstrukce vychutnají v plné parádě. Neznám lepší neprediktivní zápletku, i když děj si to vlastně přímočaře šine dle předobrazu,...

Tato sympatická revue mladých zlínských divadelníků mě opravdu mile překvapila. Všímá si totiž toho, co kvůli hektickému životnímu stylu dávno vnímáme otupěle, jako stádo dementů, jako nepřemýšlející konzumenti, jako pasivní příjemci návodů pro „in“ život. Konečně se někdo vysmál tomu, jak doba, resp. média zachází se vztahy a sexem! Láska a lidská intimita, chcete-li sex, jsou degradovány přetočením do okázalosti a stávají se nástrojem nezakryté a čím dál drsnější (i přiblblejší) komerce. Pět skvělých „televizních zkratek“ podle textu slovenských autorů Soni Ferancové a Petera Pavlace je inte...

Satyricon Inc připravil ahistorické pojednání o vynálezci hromosvodu Prokopu Divišovi. Spořádaně dbám na instrukce a zcela vypínám mobil, aby se mi nezničil nečekaným výbojem, záměrně si neberu svetr s jiskřícími tendencemi a kdybych měl kardiostimulátor, vypnul bych i ten. Van der Graaffůf generátor statických elektrických výbojů je nebezpečná hračka, to přece víme z fyziky. Van der Graaf generator je ovšem také britská legendární hudební skupina (o jedno „f“ méně je jejich chybou). Tuším sršení a metání blesků za zvuků art-rockmusic a k tomu ponor do nečekaných souvislostí mezi historií a dn...

Je snad ještě něco, čím nás mohou herci Divadla v Dlouhé překvapit? „Čínské divadlo“ tady ještě nebylo... Kdyby mělo zůstat jenom u „atrakce“ nebo pokusu o „rekonstrukci“, asi by mě inscenace Vějíř s broskvovými květy hodně rychle přestala bavit. Básník jeviště J. A. Pitínský vedle neobyčejně působivého a skvěle interpretovaného iluzivního divadla vytvořil něco víc: neustálým zcizováním, drobným aktualizováním a s využitím hravosti souboru didakticky přibližuje geograficky velmi vzdálenou divadelní estetiku, zároveň však hledá styčná témata s naším evropanstvím, ne-li malými českými poměry. In...

Nebudu psát o „nesnesitelném herectví“ Zuzany Bydžovské, spíš si postesknu, že jí v těch afektovaných pózách není vůbec rozumět, režisér to vůbec neuhlídal. Koncepce inscenace vychází z míchanice komedie, tragédie, odpornosti, aby se nakonec vsadilo na dojemnost. Pročpak je asi na divadle důležitý dramaturg... A co třeba ubrat z nánosu vulgarit a posílit rovinu hry, která je o manipulaci všech a všemi a navzájem. He? Patrik Hartl ať už nerežíruje, když mu to nejde... Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 40 %....

Chtěl jsem znát názor tzv. protistrany, a tak jsem se zúčastnil mimořádné tiskovky v Divadle Ta Fantastika. Její šéf Petr Kratochvíl kromě útoků na „odbornost“ Yvony Kreuzmannové, glorifikace radního Richtera a parádní dezinterpretace slov minstra financí Kalouska jen tak mimochodem ohromil prostřednictvím svého právního zástupce sugestivní rétorikou na téma evropských směrnic a jiných paragrafů, případně jak evropské komise varovně vztyčují prst, když slyší o té nehorázné diskriminaci několika pražských divadelních podnikatelů. (Mimochodem, došlo jen na neformální jednání a nad obecnými témat...

Tohle je poněkud hůzná perverzitka, naštěstí v jemně groteskním aranžmá. Na diváka je naložena tíha krutosti a řada derivací depresí až šílenství, ale pořád je na vše nahlíženo groteskní optikou. Celá ta hra je nejen o těžko definovatelné nenávisti, halucinacích, šílenství, trpitelství obtížně pochopitelného významu, ale možná o tom, jak život je v podstatě něco absurdního a taky šíleného. Kam až vede nenávist? K strašným vraždám? K zešílení a sexuální orgii v hrobce? Jestli ale není tou nejpříšernější postavou Trhan, milenec Sternehochovy ženy. Jeho inkarnace Boha je přímo obludná. Kouzlo je ...

Divadlo v Řeznické je takový docela fajn obývák, kam se vždy rád vracím. Z pohodičky mě ale tentokrát vytrhuje vydřidušská desetikačka za šatnu (to nebejvalo!), nahoře se obsahově ubohý program (= vizitka divadla) prodává za 35 kaček. Kategorizace obýváku bohužel tentokrát funguje i co do počtu diváků. Pětadvacet napočítáno, studenti napočítáni v silné menšině (to taky nebejvalo). Mám vysvětlení: meziroční skok ceny vstupného o 50 % a poněkud podivná omezení pro divadlamilovné studenty. A Římské noci jsou daleko atraktivnější... Při dokonalé iluzi obýváku je také velmi snadné zaklimbnout, n...

Jsme už natolik otráveni či ovlivněni všelijakými reality show, těmi umělými z televize i v podstatě delimitací našeho života na úroveň něčeho podobného, že ani nepostřehneme, jak hra Experiment (původem z 18. století!) se jim podobá. Matoucím je jen obsah, jazyk a styl. Je to přece jen hodně starý text s naivistickými prvky (z dnešního pohledu) i naprosto očekávatelným průběhem, takže se zdá, že z něj nikdo už moc nevykouzlí. Ne tak první dáma české divadelní režie Hana Burešová! Hlavní předností inscenace je výkon Heleny Dvořákové, naivismus s komediální nadsázkou parádně kombinují také Klár...

Hru Komplic, kdyby se mi neřeklo, že je od Dürrenmatta, bych asi k tomuto autorovi nepřiřadil. Nakonec ale jo – peníze, zdevastovaná morálka, absurdní „tragika atomové doby“, ale koutkem úst to přece jen škube – to je Dürrenmatt. V Divadle Na zábradlí totiž úspěšně mystifikují tím, že používají dotáčky a ty ukazují současnou Prahu a na konci hry nejen tváře známých mafiánů české současnosti, ale i přímo české politiky. Nutno podotknout, že v souvislosti s hrou o organizovaném zločinu a rozpouštění mrtvol nepohodlných lidí, je to aktualizace nejen přehnaná, ale rovnou na žalobu. Copak divák pot...

Prvních deset minut se nudím a říkám si, co to zase jako má být. Úsporný, možná až úporný minimalismus aktérů, na jevišti šero, že pořádně není nic vidět. Ani s draculovským námětem není vše zcela v pořádku. Tedy s takovým, jak jej známe. Aha, žádného krvesaje Stanislav Majer nehraje, tady půjde o lidskou duši. Koho uchvátí do své moci, postupně kamení, přesně jako když selhává oběhová cirkulace v cévách. Bodové svícení už v šeru přesně hledá obličeje, jejich výrazy strachu, zdánlivé suverénnosti či apatie z dlouhověkosti (podle toho, jde-li o oběti, naivní bojovníky se zlem nebo postavu podiv...

K různým street-art, multimediálním nebo vůbec alternativním počinům přistupuju vždy s nedůvěrou. Tvůrci téměř vždy do anotací zamontují „více“ charakteristik, než co pak divák vidí. V budově vyšehradského Starého purkrabství bude nyní pravidelně uváděn multimediální expirience project choreografky Lucie Poláčkové nazvaný Světla stíny Vyšehradu, který kombinuje tři druhy umění: výrazový tanec, filmovou projekci a hudbu prostorového vjemu. Tak předně není to marný projekt a budete-li mít cestu na romantický Vyšehrad (jaro koneckonců vypučí za chvíli), dá se s ním strávit příjemných a zajímavých...

Dřív, než kritika rozcupuje fakt, že postavu Pepina Miroslav Vladyka odšvejkoval, musím vzdát hold jinak velmi povedené inscenaci. Postřižiny v Divadle ABC jsou opravdu hodně milé představení, které má styl i atmosféru. Vše fungovalo jako dokonale sladěný (a sehraný) celek a herci jsou do rolí typově přesně obsazeni. A pan Lipský snad nestárne a Jiří Hána v roli Francina opět exceluje. Umí náramně postavu obohatit o nadsázku, aniž by se snad postavě vysmíval. Jestli se na Postřižinách něco povedlo, tak především kombinace poetičnosti (kterou snad od Postřižin očekává každý) s dobře trefenou...

Ohlížím se k učebnicím literatury, co to jako v nich bylo prezentováno za poučku, že Gabriela Preissová je autorkou realistických dramat. Když jsou to přece a především mistrovsky vystavěné balady, jimž rámec dávají lidské slabosti nebo ritualita života. Situaci Jenůfy směle můžeme zasadit do dnešní doby a nebýt vraždy dítěte, ani nad Jenůfou dneška okem nemrknem. Koho na jevišti Švandova divadla vidíme – zarputilou dívčinu, která si na průser naběhne. Přitom režisér Michal Lang k tomu nepotřebuje brutální aktualizaci. O to větší je pak kontrast proměny Jenůfy v dospělou, ale trpící ženu. Zása...

Jan Nebeský je z těch režisérů, kteří si z diváků rádi dělají prču. Jen obtížně se dá přehlédnout fakt, že se tak děje na scéně Národního divadla, kde v hledišti je řada abonentů a jiných platících diváků, kteří přišli na Molièrova Dona Juana, klasickou hru, která patří mezi top 10 divadelních her světa. To, co vidíme, však není Molière. Autorkou zcela překopaného (až převoraného) textu je dramaturgyně Daria Ullrichová. A ve spojení s režisérovým ironickým přístupem čučíme do zrcadla. Absolutního zrcadla současné morálky. Nenechte se vysmát, Komtur jako spravedlnost? Vždyť už není ani abstrakt...