Blogy

Obtížně chápu, proč musela se dělat pirueta o 900 stupňů, když stačilo o 90. Milý diváku, pokud to neustojíš, už tě mladý pan režisér v jednom rozhovoru nazval nevzdělaným, pasivním, neotevřeným a pokryteckým. Dan Špinar při těch slovech asi zapomněl, kolik se platí za vstupenku. Šokování za každou cenu se mi nelíbilo, ale je třeba ocenit snahu hodně zariskovat a vedle toho také Michala Kerna a Martina Stropnického ve vedlejších postavách Blázna, resp. Hejtmana. Vojcek je nedokončený fenomén odrážející bytí v šíleném světě, takže každý divadelník si ho zpracuje a upraví po svém. Úprava přip...

Mám rád divadlo, když se v něm poznám. Kdybych býval tušil, že ten strašně primitivní vztahový archetyp (který v sobě nese vnucené životní předsudky i zakódované předurčení, rovněž ohromnou sílu lásky!) se mnou v dalších dnech taky zamává, snad bych ani do Brna na Singoallu nejel. Mystika příběhu starého jako život sám ale nabourala všechna očekávání. Tušil jsem, že Singoalla bude secvičena ve schematickém vzorci a na něm nabalenými efektními muzikálovými obrazy. Avšak ne! Z tohoto archetypu brněnští divadelníci vykřesali strhující příběh, z něhož mrazilo, který dojímal, ohromoval spontánností...

První velké zklamání sezony. Vím, kolik času a práce tahle inscenace stála. Znám pohnutky divadla, proč uvést takový náročný projekt. Není tajemstvím, jaké úsilí znamenalo uhlídat už jen samotný „logistický“ průběh inscenace. Třetinu zkoušecího času zabral nácvik bojových scén. Mahátbárata je inscenací jistě i dalších nej. Výsledek je na to všechno ale moc rozpačitý. Čtyřhodinová podívaná je zoufale narativní a genealogická. Místo toho, aby s indickou mytologií pracovala jako s encyklopedickým heslem, jehož sdělnost jde přes divadelní metaforu. Vždyť kdo tohle tady zná... Ve zlomkrk jménech...

Do pražského muzikálového života se vrátila Johanka z Arku. Na remake či obnovená nastudování muzikálů obvykle tvrdě dopadá okřídlená věta Herakleita z Efezu o tom, že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky. Proto jsem potěšen a říkám, obnovená Johanka se povedla, je to slušný muzikálový počin, na pražské poměry rozhodně. Skvělá textařská práce Gabriely Osvaldové a hudba Ondřeje Soukupa, která má kreativní kouzlo a decentní podmanivost. Není sice kdovíjak uceleným kompozičním celkem, jak se na pravý muzikál sluší a patří, ale i ty poskládané jednotlivosti mají svůj řád a nesází na jednu dvě tzv. ...

Britský televizní stejnojmenný sitcom slavil u českých diváků mimořádný úspěch i kvůli vynikajícímu dabingu Viktora Preisse a Františka Němce. Díky jejich hlasům k českým divákům promlouvaly postavy ministra pro administrativní záležitosti Jamese Hackera a stálého tajemníka ministerstva, sira Humphrey Applebyho. Přivést oba české interprety společně na jeviště a jejich úplné převtělení do těchto postav znamenalo stoprocentní jistotu silného diváckého zájmu. Sice je mi jasné, že divadelní podoba v režii Martina Stropnického vyzobala z britského seriálu ty nejlákavější situace a fóry, ale jejich...

Čechov se dá dělat na tisíc způsobů, protože to přece každý už zná. Režisér Vladimír Morávek rád aranžuje, dělá si svou verzi – a myslete si o tom, co chcete, jako by vzkazoval divákům. V Divadle na Vinohradech jde o pohled tvrdě karikaturní. Morávek prezentuje oprýskané panoptikum figurek, jejichž společný jmenovatel není melancholie a setrvávání v bludném zajetí iluzí, ale rovnou jejich zbytečnost, jestliže jenom vzdychají nebo žvaní o životě. Panoptikálnímu „loutkismu“ odpovídá i to, že postava Charlotty-kabaretiérky cituje scénické poznámky, kdyby snad někomu nebylo jasné, kdo odchází a př...

Patologické pijanství budí silný odpor a znechucení a teď si představte, že máte dvě a půl hodiny sledovat hru o člověku s permanentní opicí na krku a ještě k tomu poslouchat jeho žvásty limitně se kolem chlastu neustále pohybující. „Antihrdina“ také často zpytuje svědomí, ale varovný prst klesá do rezignační polohy (i pohody). Z programu se dovíme, že Keith Waterhous se nechal pro svou hru inspirovat skutečnou osobou londýnského novináře, který do alkoholického moře bez konce spadl. Už jen z těchto faktů je cítit, že dramatického v tom nebude nic, ani závěrečná tečka nepřinese katarzi, nebo p...

Boom reality show u nás byl před pár lety děsivý. Lidi doslova hltali osudy několika nešťastníků, naprostých magorů či podplacených figurantů a soutěžících v soutěžích, kde především tekly nervy. Teď už to opadá, resp. v telebedně stále něco běží, ale voyerismus českého národa byl tou hojností debilit, zdá se, nasycen. Proto první nefalšovaná česká divadelní reality show v Rokoku přichází podle mě trochu pozdě. Na druhou stranu má tu výhodu, že může semlít z reality show, které se v Česku objevily, úplně všechno. Chtělo by se dodat, že právě tohle diváka v Rokoku svérázně pobaví. Moderátor sta...

Politická ODS reprezentace hlavního města Prahy se rozhodla utišit vášně a dorovnat granty tzv. ohroženým subjektům. Elegantní krok, jak sklidit aplaus za vyřešení problému! Jenže něco tady tradičně nehraje. „Ještě jedno takové vítězství a jsme zničeni,“ řekl údajně Pyrrhus Epeirský, který porazil Římany v bitvě u Herakleie a Ascula. Mistři korupce a polopravd změnili strategii, ale bulíky na nosy věší dál. Tak, aby se v našich myslích usídlila falešná úleva a pocit, že již bude vše v naprostém pořádku. Fiskální fakta jsou taková: ze slíbené sumy na dorovnání toho, co spadlo do klína prokazate...

Kdo má rád zároveň historii (anglickou především) a výrazné herecké divadlo, určitě ho zaujme nová inscenace režiséra Petra Kracika Ať žije královna! v Divadle pod Palmovkou. Linie náročného hereckého divadla se libeňská scéna drží už mnoho let a téma nejznámějšího konfliktu tudorovské Anglie, tedy královen Alžběty I. a Marie Stuartovny, je další příležitost pro potvrzení této koncepce. Z mnoha zpracování tématu si DPP šťastně vybralo hru Roberta Bolta, který byl nejen dramatikem, ale i přímo historikem - specialistou na dané období. Takže z jeviště často promlouvají citace z autentických mate...

Hop hop hop, cvak! Třetí dlouho očekávaná hopsavá inscenace originálního pohybového divadla Veselé skoky je tu! Tradičně je to moc milé a náramně hravé, tentokrát vycházející z dětských pískovišť. Principy i v Baby boxu ovšem zůstávají stejné: rozvíjení choreografických technik, nápadů, leitmotivů slovních, vizuálních či tematických. Pas de quatre v bačkůrkách je strhující - a bohužel také jediný vrchol jinak prázdných choreografických hrátek, byť budí všeobecné nadšení u publika. Když se potřetí vstupuje do téže řeky, možná by to již chtělo dramaturga, který se na skákací variace podívá z ods...

Teatr Novogo Fronta odpremiéroval svou novinku s názvem Zwischenmensch. A znovu můžeme říct: stavy „mezi“, tam někde na řece Léthé, nebo na druhém břehu řeky vzdechů Acherón? (to už je jedno), mají u TNF vždy sugestivní psychedelickou podobu i s jistým zvláštním druhem humoru, k tomu herecky, výtvarně a jinak fascinujícího Aleše Janáka a bizarní Irinu Andreevu. Takže potud žádný rozdíl proti předchozím (nesólovým) inscenacím, včetně asi nejvydařenějšího projektu posledních let Petrouchka. Zwischenmensch je možná o něco hravější a díky tentokrát početnějšímu ansáblu inscenace kladla větší nárok...

Marně dumám, proč hudební komedii (nebo komorní muzikál?) Sliby chyby (v originále Promises, Promises) v Divadle pod Palmovkou neudělali rovnou jako přiznanou parodii na muzikálový boom, udělali by líp, než si hrát na komorní muzikál. Vždyť pro to měli všechny předpoklady: námět „lidový“, zápletku zapomenutou v době svého vzniku s logicky retardovaným vyzněním, „činoherní zpívání různých kvalit“ (v mnoha alternacích), herce, kteří se tak nějak všelijak (ne)trefují do hromadných choreografických kreací (některé jsou přímo nádherně blbé) a barvotiskový projev hlavních aktérů s přeslazeným koncem...

Při sledování inscenace Městského divadla Brno Smrt Pavla I. jsem jakoby viděl dokonalou fotku s mistrovsky rozvrstveným histogramem. Jak od ruského autora přelomu 19. a 20. století, tak dramaturgicko-režijního tandemu Otčenášek - Burešová. Nevím, mám-li to vyjmenovávat, něco tedy snad jo: rozdvojenost mentality diktátorských figur, ten věčný ruský spasitelský pocit při nápravě věcí světových, vystihnutí vzorců lidských charakterů nebo duševní malosti jedince schovávajících se za dav, tragédii antického rozměru i čechovovsky směšné figury, působivé hromadné scény i ty intimní, viděl jsem histo...

Přiznám se, že mě kdysi hodně namlsaly Politoly v podání formace Stage Code. Bylo to zvláštní experimentální divadlo plné humorných a nápaditých momentů, které jaksi mimochodem dokonale zobrazilo stav české politické kultury a rozpoložení myslí voličů. Rovněž anotace k jejich novému projektu Test.Ost.Er.On nevypadala marně, a tak jsem čekal trefu do černého v oblasti „gender studies“ a originálního pohledu na mužský svět (a že se v něčem třeba i poznám). Anotacím ale raději moc nevěřte, protože často na jevišti je vidět něco jiného. V tomto případě zcela jiného. Na scéně Alfreda ve dvoře pa...

Dřív než jsem setkal s krásnou a tuze zajímavou exotikou divadla vzorců, nádherných kostýmů a masek či neuvěřitelných pohybových schopností mladých aktérů pekingské opery, musel jsem cestou do koncernového podniku Palác Akropolis akciové společnosti (to není fór, tak si říkají) hodně přemáhat. Ne kvůli silné chumelenici, ale proto, že do zauzených míst lezu nerad. Skoro bych řek, že v Paláci Akropolis porušují jistý zákon. O to větším kontrastem působila ta jímavá nevinnost, ale zároveň profesionální projev (nejen) dětských účinkujících z druhé strany zeměkoule. Esence, z nichž je tradiční ...

No co, tak jsem zašel na představení pro děti od 4 let. Vždyť mě Neználek v době, kdy jsem si hrál s modelem ŠD 11 nebo plyšovou opicí, nějak minul a věděl jsem o něm akorát, že je vztekloun (něco jako já). V úplně nové inscenaci Minoru Neználek ve Slunečním městě se párkrát využije projekce s filmovými a animovanými dotáčkami. Ty jsou k sežrání. Výjevy z Kvítečkova, pak jízda hrdinů v autě z okurky a vůbec urbanistická exkurze po Slunečním městě jsou ukázkou nemalé fantazie výtvarnice Báry Čechové. Nejvíce mě samozřejmě dostal moment, kdy se zjeví kavárenský podnik umístěný v kafemlejnku. Ko...

Übergewicht, unwichtig: Unform Co si s tím zvláštním názvem hry mám jako počít, když se to dá přeložit na několikero způsobů: Též třeba: Nadměrečnost (?), nadbytečné (?), „neforemnost“ bych nechal. Dramatického radikalistu Wernera Schwaba, k jehož hrám se dává přívlastek „fekální“, z důvodu obav o nenarušení osobního estetického cítění neznám. Maximálně znám poetiku či styl Pražského komorního divadla. Tak tedy jen pár pocitů: Z inscenace jsem cítil patologickou úzkost autora těch výkřiků, prediktivní strach z vývoje mezilidských vztahů, naštvání na pokrytectví světa, v neposlední řadě Schwab ...

Jak to ten Jan Borna jenom dělá. Obdobně jako u Kabaretu Prévert-Bulis protáhne diváka legrací, ale v celkovém dojmu z inscenace Oněgin byl Rusák nakonec převáží depka, která se při cestě z divadla usadí za límcem. Alespoň u mě ano a obávám se, že nebudu sám. Stačí z paměti vylovit vzpomínky na 80. léta, pokud vám tam paměť sáhá. Mně jo a ještě docela zásadně. Ukradli nám, „Husákovým dětem“, možnosti „jak žít“, ale naštěstí už přestávali mít sílu zblbnout. Ale legrace to byla taky, ne-li největší, kterou jsme kdy zažili, vždyť to byl neskutečný absurdistán - i sem myslím inscenace směřuje. Jin...

Milí Aháci! :) Opravdu si stojíte za tím, že vaše Pohádka o Popelce je vhodná pro děti od 4 let? Používáte silně nadávkovanou nadsázku, styl, který míchá poetické momenty známé pohádky se svéráznou razantní interpretací. Čtyřleté pididěti ještě těžko umí rozeznat hranici mezi pohádkou a osobní (režijní, interpretační) nadsázkou. Do takhle malých dětí se musí „čistě“..., jinak – věřte – mají v tom guláš. Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 20 %....