Blogy

Je mi krajně podezřelé, že Divadlo Rity Jasinské uvedení Shakespearova Richarda III. tak přesně trefilo do doby, kdy se taky jeden tlačí k moci a zanechává za sebou fatální spoušť. Fuj, jak je ten Shakespeare aktuální. Nemá cenu teď Richarda III. hrát jako mrzáka či krvežíznivce. Rita Jasinskaja tuto řezničinu inscenuje jako hrátky s imidží, zdůrazňuje politickou obratnost, manipulování atp. Právě v tomto duchu tu kreaturu Milan Enčev hraje. (Čímž připomene právě tu jinou kreaturu současné české politické scény.) Kdo je neznalý hry, dále už bude jen zmatený, kdo je kdo. Hrát tuto Shakespear...

Nebudu se divit, že v Divadlo Metro, kam spíše chodí zábavychtivé publikum, hrají Williamsův Skleněný zvěřinec. Rovnou ocením odvahu tohle v divadle bez grantů v předivadelněné Praze nasadit. Známé drama o soužití dvou sourozenců s nesnesitelnou matkou je postaveno na metafoře zasklených, tj. obtížně rozbitelných, iluzí. Trpí jimi celá trojice, každý z ní jinak. Matka si maluje růžovou budoucnost svých dětí podle svých dávných iluzí, zakomplexovaný Tom před spoutáním utíká do biografu a nejcitlivější vztah ke skleněnému světu má Laura, postava, která po mém soudu je v dramatu klíčová, neboť...

Když jsem se seznamoval se zápletkou hry, měl jsem za to, že je absolutně nehratelná, ne-li blbá, a proto nevyděsí, i když text byl překladatelem hry Vladimírem Mikešem označen za tzv. drama zděšení. Beru zpět. Vyděsí. Pro Lékaře své cti našla Hana Burešová speciální klíč opírající se o vysoce stylizované provedení. Propast věků mezi vznikem hry a současností je rázem překlenuta a líčení pocitů po skončení by bylo plné floskulí typu pecka mezi oči a převálcování válcem. Jednomu žárlivému manželi stačí pouhé podezření z nevěry k vraždě své manželky. Kdyby mělo zůstat jen u bludu a snad i kalkul...

Politického divadla je u nás pomálu, ačkoli je ho třeba. Proto s velkým napětím jsme čekali na další projekt Viktorie Čermákové a Divadelního studia Továrna. Název má složitý: Políbila Dubčeka (1968 - Čas utopie). A tvoří jej tři nesourodé části. Koláž z dávného revolučního či beatnického nadšení kdesi na západ od nás + umírněná snaha o vybudování socialismu s lidskou tváří (ano, parádně absurdní teze) u nás v roce 1968 + po přestávce jakási utopistická (no, spíš perverzní) hříčka, která konotacemi možná na předchozí dění navazuje, ale její přičlenění do koncepce večera je dramaturgickou chybo...

Káva! Zuby! Práce! Televize! Sex! Spánek! Káva! Zuby!... Je snad někdo, koho „Každodennost“ takto nebuzeruje? Jak moc podléháme jejím svodům, pozná asi nejlépe ten, komu se začne plést do života tak, že vytvoří někdy až příšerné stereotypy. Horší je, způsobí-li při všech těch rituálech asynchronní míjení dvou milujících se lidí. V Každodennosti je svůdnost, protože přináší jistoty, skrývá se v ní i zrada, když zjistíme, že vidíme JI namísto těch velkých věcí. Inscenace skupiny Ecru je přesnou (i když samozřejmě poněkud insitní) reflexí toho, co dnes v plném spěchu, ne-li věčném sprintu, žij...

Duo SKUTR připravilo několik projektů, které s fantazií operovaly. Byla to především výsledkem zajímavá hledání v rámci projektu Archa.lab. I když šlo tedy jen o „laboratorní“ inscenace, třeba takové obrazy z Understand se vryly do paměti poměrně silně. Jako „hotoví“ režiséři byli právě Skutři snad i logicky přizváni do Minoru, aby zde zpracovali téma rodiny a právě fenomén dětské fantazie. Tematický půdorys Nekonečného příběhu se nabízel. Podle mě největší chybou Skutrů je, že si v tzv. dětském divadle nedovolili pracovat s imaginací, která se jim osvědčila v Arše, a snažili udělat „inscen...

Žjúúú! Už hodně dlouho jsem neviděl tak kouzelnýýý představení pro mateřinky. Jít spinkat není vopruz, když Klárince obživne peřina a zhmotní se hračka koníka, s nímž lze prožít nádherný sen plný zázraků – a bláznivin. Klárinka je nejdříve nádherně vykulená, co se to jako děje, ale pak svůj sen roztočí s plnou dětskou fantazií. Zvláště když jí věčně sprintující trpaslík rozebere postel. Ocitá se ve světě akrobatů a klaunů, kde se dají dělat velké vylomeniny – akorát pozor na přísnou tetu, která se ale stejně zlobí jen naoko. Režisérka Eva Tálská vymyslela krásné a velmi hravé představení, k...

Předně podotýkám, že je mi úplně jedno, co si budete myslet o kombinaci 60 % jakožto mého hodnocení muzikálu Carmen a slovech, že jde o mizernou dramaturgickou práci, kýč („jaký svět neviděl“) na naší muzikálové scéně a že libreto se zmohlo na příběh ne nepodobný argentinské telenovele. Užíval jsem si atraktivní podívané, famózní Lucie Bílé, nechal se unášet hudbou Franka Wildhorna. Podrobněji viz recenze. pozn. 2.10.2009: ...Ale bohužel jsem muzikál viděl podruhé, přesně rok po té. Zvukař neměl svůj den, výkony pánů Kumprichta, Štágra byly příšerné. Noid si dělal, co chtěl. Inscenace se mi ...

Divadlo Kámen sídlí v útrobách hrůzné kancelářské stavby, kde jsem v ´88 absolvoval tzv. první povinnou středoškolskou praxi – zadarmo. Od té doby jsem do těch končin nepáchnul. Myslel jsem, že je komplet spláchla povodeň. Teď tam hledám divadlo s doporučením nepřemýšlet o tom, co v něm uvidím. Vidím, přemýšlím a žasnu. Do kterého proudu tohle sakra zařadit. Kámen je minimalistickým náhledem na divadlo nezařaditelný ani do progresivní avantgardy, mezi konvenčně laděné scény taky ne, ani neužívá okázalých nekonvenčních principů. Jejich divadlo absurdního a neskutečně infantilního nonsensu nepat...

Předivadelněno. Taková je současná Praha. Přesto vznikají nová a nová sdružení, jako Divadlo Rity Jasinské. Tohle má cíl – mj. přibližovat klasická díla dramatické literatury mladším ročníkům diváků. DRJ právě odpremiérovalo snad nejznámější (a v mnohém geniální) konverzačku všech dob Jak je důležité míti Filipa Oscara Wildea. Mladší ročníky by se mohly skrze zábavnou formu zamyslet nad tématy individuální svobody nebo zrádnosti vysněností, potažmo absurditami, které z obojího plynou, je-li na nich lpěno. Okolí řičí smíchem, ale já se pekelně nudil. Hledám dramaturgický výklad, který má blízko...

Nová inscenace Městských divadel pražských Všechno na zahradě odpovídá na otázku, co je člověk schopen všechno udělat, aby měl více peněz. Inscenace je skvělá před přestávkou, kdy záhada obratu životní úrovně Jenny a Richarda je perfektně stupňována...až exploduje. Ale pak lze přece jen pocítit určité zklamání při úplném rozkrytí zápletky, která svou jistou perverzitou nepůsobí zcela uvěřitelně nebo pravdivě. Dramaturgická proklamace hovořila cosi o aktuálnosti tématu a poukázání na konzumnost naší společnosti. Avšak diktát peněz přece jen vypadá dnes jinak než v podobě ideálu „mít zimní z...

Na scénu nastupují tři muži v černém, kabaretiéři, kteří nápadně připomínají prodavače teleshoppingových šuntů a iluzí z WS International. Iniciály máme stejné s největším z dramatiků všech dob, a tak můžeme začít a rozehrát sterilní digest, Shakespeara rozemletého a slisovaného, velkého Wildu jako rychlou zhuštěnou vzdělávací show pro diváky dnešní doby, autora Hamleta jako sádrového trpajzlíka vhodného na zahradu... Jak se podařilo vtěsnat celé dílo WS do 120 minut? Neprozradím, ale založené na jistém podvodu to samozřejmě je. To víte, nesmíte věřit reklamám. Třeba komedie jsou v podstatě...

Ušáci – Neslyšáci mají jednu nespornou výhodu v tom, že na ně nedolehnou silné až šílené zvukové kadence dnešního velkoměsta, i když asi není o co stát, má-li někdo nadělen takový handicap, který je pro ušáky – slyšáky těžko představitelný. I o tom je nová inscenace Apoleny Vynohradnykové. Vůbec Apoleně patří velký obdiv za to, do jakého sakra tématu se pustila, považte divadlo o Neslyšících (pro slyšící)! Přitom nezavání to ani trochu sociálním samaritánstvím. Inscenace Pod hladinou ticha je o nás a našich citech, normálním životě, mezilidských vztazích a neidylických rozčarováních, která sem...

Výtku troufalosti, že se někdo po vynikající Pitínského expresionistické Divé Báře odhodlal k dalšímu svébytnému ponoru do tématu, snad nikdo nebude režiséru Dodo Gombárovi předhazovat. Je to jen a pouze náš problém, když tak výrazná inscenace jen tak neopustí myšlenky. Opravdový problém je to ve chvíli, kdy z nudy mně jako divákovi vytanuly, také jsem vůbec nechápal, co nám Dodo Gombár svým pojetím Divé Báry chce sdělit. Pojednání o nekonformní dívce, která je vyštípána z kolektivu herců, protože má buličí oči a je vůbec celá jinaká, posedlá touhou hrát? Propojení prostředí divadla, z něho...

Od Money transformance česko-dánsko-islandské skupiny Secondhand Women jsem očekával nezávislou a osobitou výpověď. Jak se ženy tady a teď dívají na fenomén, který s námi cloumá víc, než je zdrávo – tj. peníze. Jaká ženy mají přání a co očekávají. Gender studies je snad přímo vědecká disciplína, ale v případě Secondhand Women a jejich chaotického představení mi veškerou ženskost aktérek hned sebraly kostýmy Jany Prekové, které mi přišly vyloženě hloupé (pánské obleky „o pár čísel větší“ nebo všelijaké „stanioly“). Po zbytečně dlouhém prologu, kdy česko-anglicky byla skupina Secondhand Women př...

Nevím, mám-li být překvapen tím, jak mladí alternativně-plastičtí divadelníci vidí současný svět a vztahy on+ona (příp. ve víceúhelníkových podobách). Ne, já jsem zděšen. Takový svět přece není a ne všechny vztahy jsou determinovány všudypřítomným sexismem (promiskuitním, živočišným etc.), není zas tolik nesnášenlivosti, abychom se zabíjeli při každé krizi, svět ještě nehnije, šílenství se vyloženě nedotýkáme a pocit absolutního zmaru nepociťujeme. Tenhle svět není zatím blbá hra, maximálně absurdní. Scénář jede podle jakési okázale vulgární a perverzní povídky Jiřího Jarkowskiho. Existuje-li ...

Za jak dlouho přeleze želva přes jeviště z jednoho portálu do druhého? Lezte sakra rychlejc, RYCHLEJC!!! Ze zkoumání divadelně časoprostorového bodu, v němž začíná divadelní nuda a kde ještě jsou nějaké zbytky divadelního prožitku, aby se divák opravdu zcvok. A Jiří Havelka spolu s herci si to opravdu užívá. Drama v kostce se tentokrát odehrává v hledišti. A herci ne, a nepodlehnou, nenechají se rozhodit. Z jeviště padají více méně jednoslovné hlášky, k vidění jsou drobné úkony nebo malé hry (vše v „nekonečné“ smyčce ovšem). Zvláštní komunita surfařů čeká na vítr. Pomalost není zrychlena an...

Zase želvička! Pobaveně (a vlastně i zděšeně, protože jsem viděl předchozí inscenací Jiřího Havelky Kam vítr tam pláž) zírám na tento už možná tradiční zvířecí atribut tvorby „časozkumného“ režiséra. Želvička si zas integrálně vymezuje setinky času, abychom jej vnímali téměř zhmotněně. Dokonce dávám želvičce za pravdu, že pomalu znamená rychleji. Kromě toho rozkošně papá salátek. Fantazijní knížka Děvčátko Momo a ukradený čas Michaela Endeho je komplikovanější podobenství o šedých zlodějích času, kterými jsme nakonec vlastně my sami jeho nesmysluplným využitím, různým zkracováním díky výdob...

Minor se stal didaktickým divadlem. Hledá a určí téma pro vybranou cílovou skupinu dětského publika a divadelními prostředky zaútočí na případnou nevědomost malých hlaviček. Útočí rafinovaně. Nesupluje paní učitelku, která nestihla se svým rámcákem dojet v dějepisu až do 50. let minulého století. Minoru jde o navození atmosféry a podněcování fantazie, aby se pak děti 2. stupně ZŠ ptaly ve škole či rodičů, nebo si samy vyhledaly, co se to v naší zemi devastované komunismem konkrétně dělo. Když jsem se dověděl, že Minor bude dělat projekt o lágrech, vedle mého rezultátu, že zešíleli, jsem se ...

4. prosince 2009 tomu bylo na den přesně, kdy se poprvé v prostoru, v němž posledních třináct let působí soubor Divadla v Dlouhé, hrálo divadlo. Večer to byl báječný a milý. Divadlo v Dlouhé slavilo prací aneb premiérou nové inscenace U Hitlerů v kuchyni. Autor této hry Arnošt Goldflam se poťouchle vysmívá všem těm malým Hitlerům kolem nás, ukazuje vývoj člověka postiženého géniem průměrnosti a jeho genezi do podoby směšné obludy. Na premiérové představení navázal bohatý raut, popíjela se archivní vína a o dobrou náladu se starala skupina sester Havelkových. V sále se schylovalo ke slavnost...