Blogy

Když Městská divadla pražská uvedla Benefici Lubomíra Lipského, překvapila mě koncepce toho večera. Byla plná divadelní hravosti, graciézní nadsázky a vtipu, jež neznají slovo sentiment. Žádné vzpomínání u stolku. Nyní benefiční představení patří Květě Fialové, šarmantní dámě s okouzlujícíma očima, která je pověstná svým odzbrojujícím pozitivismem a smyslem pro černý humor, které se dávno staly, odhlédneme-li od hereččina vztahu k buddhismu, pilíři její životní filozofie. Velikost této české herečky jakoby zůstávala ne zcela plně doceněna, snad proto, že jí mnozí mají za bláznivou podivínku. J...

Čím to, že obehraná naivistická crazy komedie Sugar aneb Někdo to rád horké neustále baví diváky? Snad proto, že travesty exhibice dvou hlavních hrdinů nepřekročuje hranici vkusu, děj balancuje na hranici reálné fabulace, zápletku košatí akční gangsterské výstupy a divák nad osudy postav dvou nezaměstnaných hudebníků a samozřejmě krásné Sugar zjihne, ani neví jak. Rámec tomu dotváří příjemná dobová jazzová houpavost i kadence. Inscenace Divadla pod Palmovkou je ramake úspěšné inscenace Stanislava Moši, kterou připravil v Lublani. Výchozími principy inscenace jsou komiksové obrázky, kontrast...

Setkání s performery ze skupiny Décalages slibovalo další pěknou směsku závěsné akrobacie, výrazového pohybu a tak trochu i činohry v něžném poetickém balení, ačkoli pro Seiline Vallée a Libora Kubeše je celé představení asi dost dřina. V NoDu jsme svědky zajímavého divadelního posunu v prostoru, k tomu se přidává indiferentní bezčasí. Jakási víla usedá na okno, pak se setkává s loutkou (v životní velikosti) okatého chlapce, společně šplhají do zavěšené naddimenzované ptačí klece a poeticky si hrají. Přidává se k nim hřmotný pirát, který se vykutálel ze své zbloudilé bárky. Nastávají konflikty...

Raději rovnou napíšu, že nesdílím až takové nadšení z tolik oslavované La Putyky, projektu, který vstoupil v život nenápadně, zato teď publikum po vstupenkách doslova šílí. La Putyka všeuměla Rosti Nováka je průrazný počin prvního řádu, o tom žádná. Je originální a vtipně kontruje francouzským novocirkusovým divadlům. Do hry vzala typickou českou reálii, hospodu, kde se odehrávají takové příběhy, až nad tím často zůstává rozum stát. I v této souvislosti nutno dodat zásadní výtku k projektu, že dramaturgie SKUTRů opět měla dovolenou. Z tak skvělého potenciálního základu nevykřesala žádný příběh...

Muzikál Spring Awakening (podle Wedekindova dramatu Procitnutí jara) v Městském divadle Brno má hodně zvláštní strukturu. Příběh se neodvíjí, děj uzavřený v kleci je demonstrován jako veřejný proces, herci demonstrují své postavy, jejich nevědomost, jejich štěstí, jejich tragédii. Připomíná to děsivou hru na to, co je také možné. Jistě ne sevřený životní styl ve jménu přežitých a morálku nikam neposouvajících tradic, tady jde o pocity, které jsou stejné tehdy i teď, když svět dospělých zapomene (nechce, neumí...) převést děti přes práh k tomu „velkému“ životu. Když se v těle cosi probudí a oni...

Eric Emmanuel Schmitt dal své hře Záhada (Enigma) opravdu rafinovanou kompozici. Opuštěný ostrov v Norském moři je svědkem existenciálního setkání dvou lidí, jejichž osudy jsou konfrontovány s dálavou vln a měkkého světla, jež mizí za obzorem. V domě na břehu jsou rozehrávány motivy, které mizí, přidávají se další nebo rozvinou se v plný květ pravdy. Enigmatické pátrání je podobně jako v Manželském vraždění téhož autora plné zvratů, kdy vás poleje pocit – tak tohle jsem nečekal. Je jasné již od začátku, že ti dva muži, uznávaný spisovatel a nesmělý novinář bažící po rozhovoru s ním, mají cosi ...

Hop hop hop. Veselé skoky skákají počtvrté. V projektu, který slibuje poněkud hororový námět. Tak hororový, že ze smíchu nevyjdete. Edgar Allan Pú a jeho Havran posloužil jako inspirace pro ztvárnění zcela jiného konsekventního vzorce, na který se dá aplikovat ono drásavě démonické NEVER MORE. Snad mohu prozradit, že se týká soužití muže a ženy jakožto největšího hororu pod sluncem (i měsícem). Jak spolu žijí? Resp. jak spolu žijí a jak spolu vycházejí, když už nežijí? Expozice této taneční grotesky „na věčné téma“ je však značně zmatečná a dlouho to trvá, než rozpoznáme tradiční symptomy p...

Divadlo bez zábradlí zařadilo do svého repertoáru představení složené ze dvou divadelních jednoaktovek Woodyho Allena: Riverside Drive a Old Saybrook (obě původně z roku 1995). Uvádí je po názvem 2× Woody Allen. A protože Woodyho miluju stejně jako on New York, udělala mi možnost zúčastnit se včerejší předpremiéry upřímnou radost. Pravda, obsazení mě trochu rozladilo. Kdyby se mě psychoanalytik zeptal na asociaci, která se mi vybaví na jméno Dana Morávková, vypadlo by ze mě asi „krasobruslící šprtna“ nebo „afektovaná semetrika“. Možná za to může únavný pořad „Hádej, kdo jsem“ nebo její post...

Zavalen přívalem nostalgie s jevem ne nepodobným předsudkům, jak úžasné to tehdy bylo, jsem po mnoha letech zašel na Vánoční večery v Ypsilonce. Základní poznatek je, že ovečky nyní jsou daleko zlobivější, vyvádějí daleko více nepřístojných vylomenin a káravý prst Jana Schmida je vlastně shovívavý. Jinak syžet večera je stále stejný, ale ty stále stejné fórky prostě v čase vánočním potěší, jakož i píseň Koleda i závěrečná promluva Marka Ebena, pokažená píseň Stromeček Jiřího Schmitzera, horor z Olšanských hřbitovů nebo ježíškovská nevědomost Jiřího Lábuse, zážitek z dětství se zapadlou prskavk...

Hra U Hitlerů v kuchyni je ze strany jejího autora silně poťouchlá, směje se do očí těm, kteří si to zaslouží a proti jejichž malosti a mozkové nedostatečnosti je vtip účinná zbraň. Vysmívá se všem těm malým Hitlerům kolem nás a v šesti povídkách ukazuje vývoj člověka postiženého géniem průměrnosti a jeho genezi do podoby směšné obludy. Od prologu na brněnském nádraží přes mindráky velkého vůdce až po vrcholné okamžiky zbabělé vychytralosti. Jen ten jihoamerický epilog mi do konceptu nezapadl, i když tento kontinent se po válce stal místem transformace identit mnoha předních nácků. Goldflam ve...

Dorazil jsem do Dlouhé na jedno z posledních uvedení scénické skici Ja malkáč podle „smutno-srandovinového“ románu slovenského autora Ľubo Dobrovody. Po zhlédnutí řádění „slovenské sekce DvD“ nechápu (i s přihlédnutím k zájmu, který inscenaci provází), proč se Divadlo v Dlouhé tohoto komorního kousku (uváděného ve foyer) po pár reprízách zbavuje a posílá ho do azylu Divadla v Řeznické. Malkáč je jakýmsi pokusem o náhled do soužití jedné česko-slovenské rodiny očima pětiletého kluka koncem 60. let. Soužití je to šovinistické a mezigeneračně nesnášenlivé, groteskní i existenciálně napružené, ...

Kdyby to byla biografie W. A. Mozarta s rokokovými kudrlinkami, zíval bych nudou. Pokud by se k tomu z orchestřiště přidaly nadpozemsky poskládané tóny, málem bych opět dramaturgii Městského divadla Brno podezříval z podbízivosti a vytvoření komerčně vábivého magnetu. Muzikál Mozart! se však hraje o něčem jiném. O člověku, kterému osud nalinkovala jeho drtivá genialita a racionální prostředí osvícensky nabuzené společnosti. Pronásledován svým géniem nadpozemského projevu neměl šanci. Taky ta dokonalost sama mu vrazí brk, kterým útrpně přepisuje obsah své mozkové sopky, přímo do srdce. Dramatic...

Měl jsem za to, že Polské krvi se toho mnoho pokazit nedá. Vedle veselé zápletky jsou tu krásné a chytlavé operetní melodie, které se právem řadí mezi klenoty klasického hudebního divadla. Rozjezd vypadá slibně. Tak slibně, až to ve mně vzbudilo podezření, že Hudební divadlo Karlín schválně dělá dlouhý nos na ty oponovače, kteří uměleckému směřování HDK vyčítali nezájem o tento zde tradiční žánr. Možná se v tomto duchu i neslo zadání ze strany divadla směrem k režisérovi Antonínu Procházkovi: „Udělej to klasicky a hezky“. Domněnku mi jistě hned někdo zpochybní, a tak od mé bujné fantazie k...

Kauza Salome nadějných divadelníků Petra Kolečka a Dana Špinara je sympatická skica, která převádí drastické biblické téma do ještě drastičtější současnosti, které vládou peníze a v níž můžeme být zděšeni z pseudohodnot mladých dívek. Je to bohužel jenom skica, takže co k tomu dodat, že? Příště si rozmyslím, jestli má cenu chodit do divadla na čtyřicetiminutovou produkci. Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem ponechávám bez hodnocení....

Jak možná víte, občas vznáším poněkud nesouhlasná stanoviska k věkové vhodnosti představení pro děti v podání Divadla AHA!, jak jí samo toto divadlo u jednotlivých titulů určuje. Většinou pro styl aháckých pohádek, který rozhodně není tak čistý, jak to třeba známe z produkcí Minoru a hlavně brněnské Polárky. AHA! dělá dětské expresivní divadlo ze zdánlivě nesourodých nápadů, s nímž okamžitě mají problém učitelky (a já taky, protože deset let s dětskými tábory mě naučilo číst z dětské duše dost). V případě pohádky Sněhová královna lze konstatovat, že s tímto představením děti půjdou (učitelky a...

V NoDu, který už konečně nevypadá jako feťácké doupě, mladí divadelníci z Česka, Slovenska a Polska připravili vzpomínkový trenažér na dobu před dvaceti lety. Mají jedno společné: v roce 1989 jim bylo pět let. Už když jsem četl anotaci projektu Osobní anamnéza s alibistickými slovy typu „naivní – nejde o generační názor“, bylo jasné, že se aktéři se jen tak sklouznou po tématech. Jejich experimentální řádění jednoznačně dokazuje, že tu dobu prostě nezažili – rýpají se v margináliích. Ale proč ne. Jsou tím roztomile směšní a mimoděk prezentují vykloubenost komunistického Československa 80. let....

Na faustovské téma se Ypsilonka dívá svou originální poetikou koláže i odskoků jinam (základní paralelou k Faustovi je zde osud skladatele Ch. Gounoda). Tentokrát to ani není moc zamotané a styl inscenace jakoby odkazoval na starou dobrou Ypsilonku dávných let. Je tu dokonce něco i navíc: hravost je konfrontována s vysokým stylem opery a vedle Fausta vznešeného prochází ten z lidových podání starých loutkářů. Text Jana Schmida ale není kompilát, je to originální koláž, která se vyjadřuje k současnosti. Platforma inscenace ale nestojí na tom, že se na jevišti potkávají ypsilonský Faust, operní ...

Tyhle dramatizace literatury jsou pro ty, kteří čtou a ve škole nikdy neměli kuli za prázdný čtenářský deník (jako já), jistě přehlídkou překvapivých momentů. Vyprávěcí linie pryč, něco z děje obvykle také chybí nebo je zhuštěno do dvou minut. Ti, co chtějí divadlo, zas ke štěstí potřebují vidět dramatické situace. Jana Eyrová v ABC je dobře vyvedeným kompromisem pro všechny. Od všeho něco. A téma, že by se mělo žít v souladu se svou duší a svědomím v ní ukrytém, je pro abstraktní morálku dneška jasnou výzvou. Jen dodám, kéž by náš svět posouvaly kupředu diskuse silných osobností, jako právě J...

Minorská Tisíc a jedna noc nadřazuje zvuk, hudbu, atmosféru a také scénografickou metaforu nad příběh. Není divu, když divy této inscenace připravili „zvukový“ režisér Jiří Adámek a výtvarnice Kristýna Täubelová, která má ohromný smysl pro fantazii. Příběh ale se neztrácí, je tam a vzniká jako intertextuální stav emoce, stav dojmu. Nepotřebuje dlouhé věty, spíše jejich útržky, slova (často ve skutečné arabštině). Doprovází jej např. fantasticky krásný zvuk turecké trubky (škoda, že není využita více!), různé bubínky a rej autentických kostýmů a perských tanců. Kašírované přitom není snad nic, ...

Obtížně chápu, proč musela se dělat pirueta o 900 stupňů, když stačilo o 90. Milý diváku, pokud to neustojíš, už tě mladý pan režisér v jednom rozhovoru nazval nevzdělaným, pasivním, neotevřeným a pokryteckým. Dan Špinar při těch slovech asi zapomněl, kolik se platí za vstupenku. Šokování za každou cenu se mi nelíbilo, ale je třeba ocenit snahu hodně zariskovat a vedle toho také Michala Kerna a Martina Stropnického ve vedlejších postavách Blázna, resp. Hejtmana. Vojcek je nedokončený fenomén odrážející bytí v šíleném světě, takže každý divadelník si ho zpracuje a upraví po svém. Úprava přip...