Milá Evičko, milý Luďku

Autentické dopisy prarodičů B. Parkanové podávají netradiční svědectví o vývoji jejich vztahu a také o době, v níž žili. Vhodné autorské zpracování dopisů pak ve druhé části doplňují úryvky dědova deníku z doby, kterou trávil v blázinci. Výrazné zastoupení těchto úryvků má své opodstatnění, ale s režijním uchopením těchto pasáží na jevišti nemusí každý divák souznět. V bravurním podání herců se hluboká slova neztrácejí, přesto je k udržení pozornosti nutné vyvinout větší úsilí. Z repertoáru Činoherního klubu se počin vymyká, ale snad své příznivce najde. Znalci režisérčiny filmové tvorby mohou navíc nalézt paralely např. s filmem „Slovo“.

Praha, 28. 3. 2024 Milá Evičko, milý Luďku, musím říct, že se pro inscenaci složenou z vaší vzájemné korespondence a útržků z Luďkova deníku podařilo vaší vnučce najít poutavý a originální klíč. Jeho prostřednictvím k nám promlouvá příběh vašeho vztahu křehce, dojemně a především hluboce lidsky. Vybrala si také výborné herecké interprety, kteří v důmyslně rozdělených partech empaticky vystihují to podstatné. Sympatickým bonusem je i jakýsi nostalgický nádech časů, kdy psaní dopisů ještě bylo samozřejmou součástí našeho žití. Součástí v každém ohledu obohacující, jak dokládají i vaše řádky, do kterých jsme se směli zaposlouchat. Divačka Helena

Správně zvolený koncept, povedená scéna a znamenití herci. Díky psaným dopisům zde zaznívá krásná čeština. Používají se slovní spojení či větná skladba, jež není v běžné řeči obvyklá a opravdu hezky se to poslouchá. Líbilo se mi rozdělení ženské postavy mezi 3 herečky. Evokovalo mi to paralelu na 3 sudičky a také se zde hezky rozložily 3 stránky každé ženy: jedna rozpustilá a milující, druhá praktická a třetí starostlivá. Oceňuji též rozdílné pojetí obou polovin. První milá, hravá, radostná. Druhá vážná a více dramatická. Krásné a vyrovnané herecké výkony, přičemž rád navíc vyzdvihuji L. Žáčkovou. Celkově rozhodně vydařený počin. 75%

Zinscenované dopisy prarodičů B. Parkanové v autorské režii působily křehce, navíc byly poskládány tak, aby si divák mohl udělat představu o vývoji jejich vztahu. V druhé části se prolínají dopisy s deníkovými záznamy Luďka psané v psychiatrické léčebně, což chvílemi působí matoucím dojmem. Velkou devízou bylo ztrojení postavy Evy v podání hereček různých generací. Nicméně bylo by mylné se domnívat, že každá bude ztvárňovat Evu adekvátní jejímu věku, režie s tímto konceptem pracuje tvárněji. Herecky vyrovnaná inscenace s působivou scénou sice nebude mainstreamově stravitelná, nicméně je i přes svoji zdánlivou jednoduchost divadelně poutavá.