Oidipus Utopia

Již klasická práce M.Háby, v níž na vybraný základ vrší vlastní myšlenky, řadu popkulturních odkazů i odkazů na další díla dramatická (zde nejvíce Shekespearova Hamleta), filosofická a politologická, v energické a expresivní podobě, zábavné, prošpikované vtipy, situační komikou i zdařilými slovními hříčkami. Herci odvádějí stoprocentní herecké výkony. Zaujala i S.Hába Zmrzlá zaskakující za R.Fidlerovou ve vynikajícím výstupu, pro mě vrcholném monologu inscenace. Jenže jako u předchozích Hábových režií, i zde jsem narazila na moment, kdy se to celé zaseklo, začaly převažovat teze a doslovnost a má touha po konci, které pokazily výsledný dojem.

65%. Režisér M.Hába ve své tradiční polemice s kapitalistickým systémem úspěšně kombinuje prvky Sofoklovy tragédie, Shakespearova Hamleta, postupy brechtovského divadla, a to vše umisťuje do komediálního rámce. Inscenace je to trochu nevyrovnaná - střídá důmyslný slovní humor se vtipy na první dobrou, někdy dráždí nejednoznačností, jindy je zase zbytečně doslovná... Celkově se ale jedná o titul, který stojí za vidění a jenž může provokovat svou otevřenou političností. Režisérův rukopis je nepřehlédnutelný, herci se mu dokáží dobře přizpůsobit. Podařená je hudební složka inscenace.

Michal Hába pracuje s původní Sofoklovou hrou a dalšími inspiračními prameny, oidipovské téma posouvá, ironizuje, konfrontuje se Shakespearovým Hamletem. Spříznění herci mladší generace poetiku zdatně rozvíjejí, přítomnost R. Fidlerové je přirozeně zakomponována. Hábovi je vlastní nebrat klasickou předlohu ani sebe moc vážně. Užíváním svých typických postupů přichází s přínosnými souvislostmi a vyjádřeními, ty se však tentokrát často ocitají na „druhé koleji“ a místy je přebíjí přemíra humoru a lascivních výjevů se spornou funkčností. Z hlediska významu má dobře nakročeno i ukřičená pasáž ke konci, v této podobě se ale částečně míjí účinkem.