Srnky

Když témata outsiderovství a vykolejení života zaobalíte do vykloubených přesmyků a ještě bizarnější gradační linky. Když uhozenost je principem, na který se buď naladíte, nebo ne. Mně se to dařilo tak napůl, podle toho, zda na orbitu vystavěných situací se daly tušit afektivní poruchy, které způsobuje dnešní doba. Bujnost inscenace se nezastaví před ničím, ale je zbytečné ukazovat, kde bylo přestřeleno, protože každý tu hranici bude vnímat jinak. Větší problém spíše je, že příběhy, které se začnou zvolna proplétat, nemají úplně shodný (resp. vždy přesvědčivý) náboj, což také určuje náladu v publiku. Přijetí bude rozporuplné.

To byla ale srnkovina! Rozumějte tím divadelní grotesku, které Tomáš Svoboda, autor a režisér v jedné osobě, dal ve všech směrech originálně vyšinutý tvar. Ona vyšinutost (není myšleno pejorativně) přitom v trefné nadsázce pojmenovává neurózy dané naší stále anomálnější dobou. Škoda, že první dva zobrazené příběhy po stránce temporytmu a intenzity humoru přece jen o něco pokulhávají za následující šmrncovní a svižnou dvojicí, a nedovolují mně tak jít s hodnocením inscenace výše, jakkoli gradačně linka neuchopitelnosti lidského štěstí ve finále zarezonovala.