100 songů

65%. Německý dramatik již od 90. let svá dramata často (ne vždy) koncipuje tak, že postavy vyprávějí děj ze svého pohledu a jen občas mezi nimi dojde k dialogu. Takto zpracoval již řadu témat, v případě hry „100 songů“ teroristický útok; tentokrát navíc vyprávění obohatil písněmi spjatými s jednotlivými postavami. Inscenaci Š. Gajdoše a jeho týmu nelze mnoho vytknout. Výklad poskytl potřebnou oporu hercům předávajícím autorovo sdělení, povedla se scénografie a také bylo dobře pracováno s původní i převzatou hudbou. Setkává-li se však divák s Schimmelpfennigovým „rukopisem“ již poněkolikáté, nadšení může být umenšeno pocitem opakování se.

75% - Mozaika osudů, řady okamžiků, různě důležitých, řetězících a opakujících se a stále dokola, jak se střídají úhly pohledu, se dostávajících v těch několika málo minutách a delších ohlédnutích k osudovému momentu, tvoří Schimmelpfennigovu jevištní báseň, jak tvůrci svou inscenaci nazývají. Oprávněně. Sem tam vyvolá úsměv i pobavení, především však z vědomí onoho osudového momentu často mrazí a doléhá tíseň. Ucelený příběh se nekoná (což je ke sledování náročnější), přesto jednotlivé střípky působí ve své nedokončenosti velmi intenzivně. Scénické ukotvení i řada hudebních vstupů, které zůstávají v hlavě, intenzivní dojmy ještě posilují.

Dobře zvolený formát, v němž se postupně nahlíží na příběhy a poslední okamžiky jednotlivých postav. Střídaná herců, poloh a pohledů na ně. Daří se budování atmosféry a postupné, čím dál intenzivnější, vtahování diváka do jednotlivých osudů. Líbilo se mi propojení s jednotlivými songy a jejich různé ztvárnění. Hudební složka výtečná a správně dopomáhá budování potřebné intenzity a hloubky. Snad jen škoda, že inscenace není o něco kratší, neb v závěru se přeci jen již malinko vyčerpala. Nicméně po herecké stránce krásná souhra všech aktérů, jež se navzájem velmi dobře doplňují. 75%

Po formální stránce tradičně zajímavě pojatý text. Pojednává o několika málo minutách v životech lidí čekajících na odjezd vlaku a je inspirován teroristickým útokem na nádraží v Madridu. Textová mozaika zachycuje úlomky příběhů cestujících, jejichž náladu dokládají písně, které se jim zrovna honí v hlavě (odtud název hry). Škoda, že se autor nesoustředil na menší množství postav, jejich životní příběhy by mohl rozehrát ve větších náznacích a více do hloubky. Režisér Š.Gajdoš dovedl herce k fungující spolupráci, z níž je vytvarován místy odlehčený a jindy lehce nostalgický celek. Nejvíce z této polyfonie vyniká trefně pointující J.Tesařová.

Schimmelpfennigovy texty se vyznačují svébytným stylem, strukturou a poetikou, vyžadujících od publika i tvůrců neméně svébytný sugestibilní a interpretační klíč. 100 songů v jakési repetetivní smyčce prolíná ozvěny myšlenek, nálad a pocitů několika lidí při čekání na vlak, a to pouze během tří minut před tím, než se jejich osudy tragicky protnou. Na Nové scéně ND se hra dočkala empatického výkladu, každý hlas působivého chóru rezonuje a nechá inscenaci vyznít jako jevištní básni, s neokázalou, citlivou upomínkou na oběti teroristických útoků, stejně tak na ty úplně obyčejné, všední okamžiky našich životů. Jaký song běží hlavou právě teď vám?