Manželka publikovaného básníka

90% především za Sylvii a Pavlínu.

Málokdy mě něco v místních luzích a hájích chytne tak, jako tahle věc. Úžasný výkon herečky a hra taky výtečná. Kam se na to hrabou různé místní polopatismy.

Naprosto skvělá Pavlína Štorková, která expresivně vystřídá mnoho poloh a během 100 minut představení nemá ani chviličku na vydechnutí. Podle Pavla Širmera má divák možnost prožít silné emoce; nevím, co prožíval on, ale u mne ten text žádné emoce nevyvolal. Často je těžké ho vůbec sledovat. Před návštěvou jsem si o Sylvii Plath i Tedu Hughesovi přečetl alespoň na (anglické) Wikipedii. To stačilo k tomu, abych si uvědomil, že autor příběh básnířky víceméně zneužil k tomu, aby vyvolal určitou náladu. Co se mu k tomuto účelu nehodilo, to prostě vypustil. (Podobný přístup, jako měl v kacířských esejích.)

Nádherná scéna, přesvědčivá expresivita Pavlíny Štorkové. Mohla to být vynikající hra, kdyby se režisér nerozhodl redukovat jednu z nejdůležitějších básniřek 20. století na ženu posedlou muži, spatřující smysl svého života v odevzdání se partnerovi. Sylvia Plath jako povrchní žena toužící po manželi a úspěchu. Co se dozvídáme o její tvorbě? O způsobu, jakým psala, pracovala? Nic. Její vnitřní svět je navíc jakousi karikaturou psychické nemoci. Závěrečná scéna, kde muž hrající na kytaru přehlušuje básniřku, vystihuje přístup kreativních mužů k nadaným ženám. Přehlušit, vyloučit, redukovat na sexualitu a psychické problémy.

Hra je pro náročného diváka, výkon P. Štorkové je tradičně skvělý, hra je ale často nesrozumitelná a těžko pochopitelná. Některé scény a nápady mě ale bavily moc - třeba "kokon" nebo "rejnok" a práce s mlhou pod ním...

Na představení bych ocenil především náročný výkon protagonistky hlavní role, nápaditou scénografii, efekty a některé části hudebního aranžmá. Obsahově byla Sylvia Plath vykreslena jako povrchní a labilní hysterka, v jejíchž monolozích se mísily pozoruhodné pasáže s naprostými plytkostmi, banalitami a stokrát slyšeným, přičemž toho druhého bylo výrazně víc. Kdysi jsem četl její verše a myslím, že mě celkem zaujaly, ale pokud bych předtím zhlédl toto formálně v podstatě zdařilé představení, asi bych po jejím díle nesáhl. Zákruty její biografie jsem nikdy nezkoumal, takže nedovedu posoudit, nakolik je to kus věrný a nakolik málo povedená fikce.

90% především za Sylvii a Pavlínu.

Málokdy mě něco v místních luzích a hájích chytne tak, jako tahle věc. Úžasný výkon herečky a hra taky výtečná. Kam se na to hrabou různé místní polopatismy.

Naprosto skvělá Pavlína Štorková, která expresivně vystřídá mnoho poloh a během 100 minut představení nemá ani chviličku na vydechnutí. Podle Pavla Širmera má divák možnost prožít silné emoce; nevím, co prožíval on, ale u mne ten text žádné emoce nevyvolal. Často je těžké ho vůbec sledovat. Před návštěvou jsem si o Sylvii Plath i Tedu Hughesovi přečetl alespoň na (anglické) Wikipedii. To stačilo k tomu, abych si uvědomil, že autor příběh básnířky víceméně zneužil k tomu, aby vyvolal určitou náladu. Co se mu k tomuto účelu nehodilo, to prostě vypustil. (Podobný přístup, jako měl v kacířských esejích.)

Nádherná scéna, přesvědčivá expresivita Pavlíny Štorkové. Mohla to být vynikající hra, kdyby se režisér nerozhodl redukovat jednu z nejdůležitějších básniřek 20. století na ženu posedlou muži, spatřující smysl svého života v odevzdání se partnerovi. Sylvia Plath jako povrchní žena toužící po manželi a úspěchu. Co se dozvídáme o její tvorbě? O způsobu, jakým psala, pracovala? Nic. Její vnitřní svět je navíc jakousi karikaturou psychické nemoci. Závěrečná scéna, kde muž hrající na kytaru přehlušuje básniřku, vystihuje přístup kreativních mužů k nadaným ženám. Přehlušit, vyloučit, redukovat na sexualitu a psychické problémy.

Hra je pro náročného diváka, výkon P. Štorkové je tradičně skvělý, hra je ale často nesrozumitelná a těžko pochopitelná. Některé scény a nápady mě ale bavily moc - třeba "kokon" nebo "rejnok" a práce s mlhou pod ním...

Na představení bych ocenil především náročný výkon protagonistky hlavní role, nápaditou scénografii, efekty a některé části hudebního aranžmá. Obsahově byla Sylvia Plath vykreslena jako povrchní a labilní hysterka, v jejíchž monolozích se mísily pozoruhodné pasáže s naprostými plytkostmi, banalitami a stokrát slyšeným, přičemž toho druhého bylo výrazně víc. Kdysi jsem četl její verše a myslím, že mě celkem zaujaly, ale pokud bych předtím zhlédl toto formálně v podstatě zdařilé představení, asi bych po jejím díle nesáhl. Zákruty její biografie jsem nikdy nezkoumal, takže nedovedu posoudit, nakolik je to kus věrný a nakolik málo povedená fikce.

Naprosto skvělá Pavlína Štorková, která expresivně vystřídá mnoho poloh a během 100 minut představení nemá ani chviličku na vydechnutí. Podle Pavla Širmera má divák možnost prožít silné emoce; nevím, co prožíval on, ale u mne ten text žádné emoce nevyvolal. Často je těžké ho vůbec sledovat. Před návštěvou jsem si o Sylvii Plath i Tedu Hughesovi přečetl alespoň na (anglické) Wikipedii. To stačilo k tomu, abych si uvědomil, že autor příběh básnířky víceméně zneužil k tomu, aby vyvolal určitou náladu. Co se mu k tomuto účelu nehodilo, to prostě vypustil. (Podobný přístup, jako měl v kacířských esejích.)

Hra je pro náročného diváka, výkon P. Štorkové je tradičně skvělý, hra je ale často nesrozumitelná a těžko pochopitelná. Některé scény a nápady mě ale bavily moc - třeba "kokon" nebo "rejnok" a práce s mlhou pod ním...

Na představení bych ocenil především náročný výkon protagonistky hlavní role, nápaditou scénografii, efekty a některé části hudebního aranžmá. Obsahově byla Sylvia Plath vykreslena jako povrchní a labilní hysterka, v jejíchž monolozích se mísily pozoruhodné pasáže s naprostými plytkostmi, banalitami a stokrát slyšeným, přičemž toho druhého bylo výrazně víc. Kdysi jsem četl její verše a myslím, že mě celkem zaujaly, ale pokud bych předtím zhlédl toto formálně v podstatě zdařilé představení, asi bych po jejím díle nesáhl. Zákruty její biografie jsem nikdy nezkoumal, takže nedovedu posoudit, nakolik je to kus věrný a nakolik málo povedená fikce.

90% především za Sylvii a Pavlínu.

Málokdy mě něco v místních luzích a hájích chytne tak, jako tahle věc. Úžasný výkon herečky a hra taky výtečná. Kam se na to hrabou různé místní polopatismy.

Nádherná scéna, přesvědčivá expresivita Pavlíny Štorkové. Mohla to být vynikající hra, kdyby se režisér nerozhodl redukovat jednu z nejdůležitějších básniřek 20. století na ženu posedlou muži, spatřující smysl svého života v odevzdání se partnerovi. Sylvia Plath jako povrchní žena toužící po manželi a úspěchu. Co se dozvídáme o její tvorbě? O způsobu, jakým psala, pracovala? Nic. Její vnitřní svět je navíc jakousi karikaturou psychické nemoci. Závěrečná scéna, kde muž hrající na kytaru přehlušuje básniřku, vystihuje přístup kreativních mužů k nadaným ženám. Přehlušit, vyloučit, redukovat na sexualitu a psychické problémy.