Recenze

Černá zvěř, černý humor a čupakabra
psáno z představení: 21.9.2013, Veronika Boušová
foto: Pavel Kolský, Pavla Kamanová
foto: foto: foto: foto: foto:
Lovit a být loven. Zabíjet a být zabit. Požírat a být požírán. Morální thriller Lenky Lagronové na motivy knihy polské autorky Olgy Tokarczukové Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých se stal první komediálně laděnou inscenací na repertoáru divadelní společnosti Masopust (působící v Divadle v Celetné) včetně příhodného tématu masa a půstu.

V malebné krajině plné lesů, stromů, hor a řek s důrazem na vodopád, kterou chtě nechtě prostě musíte milovat, přejíždí skupina nimrodů pomyslným vozem i pluhem přes kosti mrtvých sem a tam, pojídaje přitom medvídky, žížalky či rybičky (samozřejmě gumové).

Společensky uvědomělé projevy úcty vůči přírodě, jako vystřižené ze zásad nějakého spolku pro trvale udržitelný život, si nezadají s přirozenou loveckou vášní. Jedině trofej zvyšuje chlapskou prestiž. „Každej chlap prostě jednou v životě jelena musí. To je zákonitý. Jako orgasmus.“ Kromě toho, „Kdyby nebyl jelen, nebyl by ani mozek.“ Možná, že to nevíte, ale sloveso myslet má původ ve slově myslivec. A co teprve taková myslivna tam nahoře! A masové hody (samozřejmě bez chleba)! Příroda na talíři... Nic naplat, člověk je přece jen predátor, ať už třímá v ruce Diffusil na klíšťata nebo flintu na vysokou.

Ale pozor! Diffusil je nebezpečná věc. Změní klíšťatům něco v hlavě a ona pojdou. V hlavě se vůbec může udát leccos, obzvlášť když vás po ní v dětství málo hladili... To pak rozlišovací schopnosti zakrní a každý živý tvor má pro vás stejnou hodnotu.

Vedle vyznavačů myslivosti se malebnou krajinou (lesy, stromy, hory, řeky, vodopád) potuluje brýlatá osoba z města neurčitého věku a ženského pohlaví. Janina Dušejková, typ společensky nepřizpůsobivého mimozemšťana, mluví cizí řečí. Obrazně i doslova. Možná emigruje do Čech, do té pohádkové země mléka, strdí a dobrých lidí, kteří věší na kombajny zvonečky, aby během sklizně předem vyhnali zajíce z polí. Momentálně se ovšem ocitá v divočině, mezi mimořádně rafinovanými pytláckými nástrahami Špinavce a Bohuslavem a Laďou (Eduard Čubr a Jaroslav Synek), náhončími se sklonem k filozofování.

A pak je tu ještě někdo třetí – čupakabra. Legendární nepolapitelné zvíře-mstitel, sotva postřehnutelný tajemný tichošlápek z amerických stepí, možná indiánského původu. Kdo se asi na konci ozdobí jeho peřím?

Text hry Lenky Lagronové poetický jazyk literární předlohy nepřebírá, zato z různých úhlů nahlíží a zároveň odlehčuje téma ekologie a vztahu a k životu vůbec. Tenhle tanec mezi vejci vyřešili režisér Štěpán Pácl a dramaturgyně Tereza Marečková černým humorem, postaveným na herecké interpretaci. Závažnost otázky uměle nastolené morálky, která nám přešla do krve, aniž bychom pochopili skutečnou podstatu věci, se tím nijak nesnižuje.

Pavla Beretová v hlavní roli schizofrenní učitelky Dušejkové střídá polohy hlubokého rozhořčení s upřímnou i záměrnou nechápavostí. Její podivínská fascinace siarnami vražedkyněmi vyvolává u spoluobčanů bojovou pohotovost. Mistrně zvládnutý polský přízvuk fanatické projevy sem tam znepřehlední, čímž umocní hororový efekt. Marta Vítů jako Lucy drsnou horalku nezapře, před boží spravedlností ale respekt má.

Ostatní role si rozdělila pánská šatna. Jiří Panzner (Mátoha) své komediální schopnosti zúročil už v předchozích inscenacích Masopustu. Tentokrát se stylizuje do role podivína, trpícího uprostřed přírody paranoiou ze zvířat. Zvlášť hmyz mu nedělá dobře. „Jsou to svině mazaný.“. Jinak má přírodu rád, dřevo na otop štosuje do spirál a při slavnostním vysvěcení myslivny zdobí okolní umělé stromky pravými šiškami.

Předseda (Richard Fiala) se snaží být dobrým pastevcem svému stádu i zodpovědným správcem svěřeného území. Pomáhat a chránit. Přesto by také jednou rád toho jelena..., ale i když to honci „tlačí odspoda nahoru, zleva, zprava“ jak nejlépe umí, zůstane nakonec jen u medvídků (samozřejmě gumových). Ani těch rybiček se nedočká, možná ještě tak žížalek (skutečných). Těch se naopak s naprostou jistotou dočkají Šerif (Lukáš Příkazký) a Šéf (Radovan Klučka). Šéfovat lesu s puškou v ruce je riskantní povolání. Čupakabra nikdy nespí.

Faráře (Miloslava Königa) krmili jelením masem určitě už od kolébky. Vysvěcuje hájenky a pořádá setkání myslivců, oněch vyslanců a společníků Pána v jeho díle stvoření a péče o zvěř. Konečně se mu za to dostalo důstojného svatostánku, myslivny. S cynickým smyslem pro povinnost do něj přivede všechny své dušičky, živé i mrtvé.

Úlohu zástupce pozemských zákonů plní Komisař (Patrik Děrgel). Ačkoliv při pravidelném rekreačním běhání po lese přes sluchátka šumění hvozdů neslyší, bystří smysly zdravým životním stylem a konzumací biopotravin. Nikdy nezapomene popřát nimrodům dobrého lovu (Pif! Pif! Pif!) a když nadejde jeho čas, navlékne baloňák a - maskován výrazem inspektora Clouseau - neomylně koná.

Scéna, obklopená plastovými jehličnany, zdůrazňuje neupřímný vztah člověka k přírodě, nasvícení jí dodává přízračný ráz. Sníh z románové předlohy nahradili závěje štěrku. Z funkční kuchyně se ve druhé polovině představení line vůně masa. To aby divák věděl, jak těžké to hrdinové mají. Inscenaci oživují melodiemi a doprovodnými zvuky dva muzikanti.

Za jednu čupakabří leč se nahoře v nebeské myslivně sešlo šest kusů spárkaté zvěře, sedmnáct drobné, třicet osm pernaté, tři kusy homo sapiens... Inu, „Kdo broučkům trhá tykadla, nad tím noc navždy zapadla...“. Lovu zdar!

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.