Recenze

Chápavě nechápavý podivín Walser
vydáno: 4.12.2013, psáno z představení: 23.11.2013, Veronika Boušová
foto: Lukáš Havlena
foto: foto: foto: foto: foto:
nullOsobnost a dílo spisovatele a básníka Roberta Walsera (1878-1956), „švýcarského Kafky“, se staly tématem dalšího autorského projektu, který se snaží následovat záměry hlavního dramaturgického plánu Studia Hrdinů. „Krásné a vynikající věci už na světě neexistují. O krásném, vynikajícím a řádném světě si můžeš nechat jen zdát... Zůstaň chudý a opovrhovaný, milý příteli...“ Poslední věta by docela dobře mohla být úvodním mottem ke Kafkově povídce Umělec v hladovění a Walser, z vlastní vůle celoživotní outsider, předobrazem jejího hrdiny.

Scénář vychází z novely Gerta Hoffmanna Spisovatel Robert Walser vystupuje z literárního spolku a doplňují ho vybrané fragmenty textů a interpretací Walsera samotného. Na rozdíl od svých předchůdců nechali scenáristka Lucie Trmíková a dramaturg Jan Horák snahu o fikci nebo výraznější posun k vlastnímu výkladu stranou.

Téma, převzaté z novely, nahlíží postavu životem, vínem a strádáním poněkud unaveného umělce očima pragmatického obchodníka, potažmo praktického průměrného jedince. nullWalserovy texty a monology naopak přibližují divákovi umělcovo dílo, génia, vnitřní svět i důvody, jež vedly k jeho pozdější psychické labilitě. Obě linie se v inscenaci střídají v podobě dvou časových rovin a každá má vlastního představitele hlavní role.

Jiří Černý zosobňuje mladého Walsera v rovině tvořivé fáze a relativního vzestupu. Obklopen aurou chlapecké nezralosti, interpretuje Walserův způsob vnímání, cítění a imaginace, ale také překvapivé myšlenkové pochody. Odhaluje mladíkovo nitro s veškerou jeho naivitou a nadměrnou senzibilitou. V nechtěně sebeironizujících výstupech pokouší – s bezhlavou vírou v sebe, v dobro a ve své sny - jistoty okolního světa. A stává se čím dál víc nejistým.

Už v úvodu, kdy se s obrovským vnitřním přesvědčením svěřuje divákům, že chce být hercem, a kdy ukazuje hrb a vypráví o vítězství vnitřní krásy nad vnější, vypadá v bílých trenýrkách a na pozadí světelného kuželu jako nahý v trní. Obdobný dojem se v syrovějším ražení opakuje ve scéně se „slečnou“. nullLucie Trmíková se střídavým výrazem nadšené, přísné či zklamané učitelky života ho dostává metodou cukru a biče do role roztočené korouhvičky a jeho neobyčejná empatie jí slouží k sobeckému vybíjení vlastní frustrace.

Na pozadí snové projekce „slečna“ vášnivě odhaluje Walserův smysl pro krásu a přírodu a poukazuje na záblesky osvícení. Návod k osvětlování temných koutů duše pak demonstruje na rekvizitě neprobádaného domu. Nikdy mu ale nenechá dostatek času, aby se skutečně dobral cíle, což poukazuje na typický rys jeho života, zahrnující i chronickou nestálost a asociálnost.

Ve styku s otcem naráží Walserova smířlivost na odmítnutí, ve styku s lidmi dokonce na brutalitu. Třecí plochy mezi nepochopeným jedincem, nechápavým světem a neovlivnitelným děním produkují jeden nefalšovaný kafkovský paradox za druhým.

Naštěstí se režisér Jan Nebeský nenechal paralelou mezi Walserem a Kafkou strhnout do depresivních hloubek. nullVyužil grotesknost, kterou paradoxní situace nabízejí, a druhou linii příběhu postavil na ní. Komediální schopnosti Saši Rašilova a Davida Prachaře režisérův záměr korunují a dosahují většího efektu, než jaký by možná přineslo nějaké psychologizování.

Walser na sklonku kariéry (Saša Rašilov) vypadá jako zanedbaný bezdomovec. Rašilov dokáže být tak autentický, až máte pocit, že cítíte pach z kontejnerů. Robustnější postava v klokance a oválené bundě, mžourající oči, alkoholem jakoby odulý zjev. Igelitky na nohách, víno v PET lahvi, záliba v pěší turistice a sebevražedných myšlenkách, neomalené sedlácké manýry. Rozechvělý, roztěkaný, naprosto nejistý projev střídají v krátkých intervalech arogantní požadavky – tak vypadá přecitlivělostí a existenční nejistotou vystresovaná umělecká duše na konci svých sil.

Archetyp neúspěšného umělce, který se divákům zjeví v celé své tragikomičnosti, naráží na akurátnost, obchodního ducha a narůstající pomstychtivý vztek předsedy literárního spolku (David Prachař). Nervozita na obou stranách postupně graduje do definitivního vzájemného zesměšnění. Společný tanec kolem žebříků pak parafrázuje spolupráci Pata a Mata. Nejen, že tak končí plánované autorské čtení, ale můžeme tak vnímat i dílo spisovatele, jehož přímočarý literární styl občas hraničil až s diletantstvím.

Jak už se ve Studiu Hrdinů stalo zvykem, hraje se v podstatě na holé scéně. Jan Nebeský nechává aktéry několikrát vejít mezi diváky a také nástup z boční rampy hrací prostor rozšiřuje a v souladu s textem ho i vtipně využívá. Střed čelní stěny slouží jednoduchým projekcím a výšku prostoru snižují dva žebříky. nullNa nich se odehrává další dialog se slečnou, během nějž je hrdina na pozadí modré skvrny tak trochu hlavou v oblacích a zároveň pod mikroskopem. Naopak, v bezprostřední blízkosti publika vedou své realisticky podané dialogy u kulatého stolku pánové Rašilov s Prachařem.

Z dosud uvedených titulů sezony 2013/14 (Mileniny recepty, Citový komediant) se inscenace Pomocník Walser jeví jako nejzdařilejší a dá se předpokládat, že díky dobře dávkované nadsázce bude i divácky nejvděčnější. Co dodat závěrem? Typicky walserovsky by se řeklo: „Doufejme, že se obecenstvo v hojném počtu dostaví a zakoupí vstupenky; a když ne, tak ne, lhostejnost publika nemajícího pochopení mě nezabije.“ Já osobně věřím na první polovinu tohoto výroku.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.