Recenze

Karnevalové Benátky v Dlouhé
vydáno: 0.0.0000, psáno z představení: 0.0.0000, Miroslav Král
foto: Martin Špelda
foto: foto: foto:
Divadlo v Dlouhé navázalo premiérou Goldoniho Lháře na dlouhodobou dramaturgickou linii uvádění klasických komediální titulů v osobité hravé interpretaci s akcentem na syntetické herectví. Nejblíže má LhářLazebníku sevillskémuLétavému lékaři z prvních let existence DvD (inscenace byly přeneseny z Labyrintu, Středočeského divadla Kladno či z DNZ), a to především přiznanou inspirací komedií dell´arte.

V Čechách je Goldoniho Lhář (Il bugiardo) známý především v adaptaci Miloše Hlávky s hudbou Miroslava Ponce pod názvem Benátská maškaráda. Režisérka Hana Burešová spolu s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem připravila text svého Lháře s použitím právě této úpravy a v překladu Rudolfa Součka. Základní příběh zůstal téměř nezměněn, text byl razantně, ale citlivě prokrácen a jazyk zcivilněn, přičemž byla ponechána lehkost dialogu a čitelná charakteristika (znak) každé postavy (mj. veršované repliky Florindovy, Leliovy tirády). S ohledem na to, že režisérka Burešová inscenuje komedii pro současnost, byly v textu vynechány veškeré dobové narážky a naopak do něj byly vkusně vsunuty soudobé reálie (viz např. Leliova tiráda o eskalátorech), které působily naprosto přirozeně. Možná by stálo za to ještě jemně prokrátit první část hry.

Lhář v Divadle v Dlouhé se odehrává na pozadí reálného obrazu současných Benátek v období proslulého karnevalu. Právě tento obraz je hlavním tématem celé inscenace. Rub i líc Benátek, kouzelné i špinavé Benátky, všudypřítomná historie i turisté (v přesné a vtipné stylizaci jednotlivých národností: fotografující Japonci s rouškami proti smogu, divící se a razantně pozitivní Američané či hluční a egoističtí Němci). Neustálé lidské hemžení, ať už zmiňovaní turisté nebo domorodci (venčící psa, jdoucí k lékaři, na nákup, do restaurace), tu je koloritem, který zasahuje i do hlavního průhledného a prajednoduchého děje. Ten se odehrává na náměstí, všem na očích. Turisté toto dění berou jako další atrakci, kterou stojí za to vyfotit (až kruté focení s omdlelou Rosaurou a Florindem), domácí jako běžnou věc, které není potřeba věnovat žádnou zvláštní pozornost. Skvěle je vylíčen kontrast mezi Benátkami určenými turistům, kdy gondoliéři jsou slušní, oblečení do tradičních krojů, harmonikář hraje italské písně (do nichž ale občas vítr zavane z některé z restaurací diskotékové zvuky techna), číšník má křídově bílou uniformu, městem vznešeně procházejí impozantní masky (skvělý gag – maska Noci tajuplně prochází nad lagunou, až se divákům tají dech, a vtom jí zazvoní mobil, kterým začne okamžitě komunikovat), kdy prostě všichni, kdo profitují z turistů, mají nasazenou „benátskou masku“ (nemám teď na mysli onu karnevalovou), a mezi Benátkami, kdy turisté ještě spí a město se na jejich nájezd teprve připravuje. Tehdy na gondolách přivážejí mladíci s dredy zboží do hospod, úklidové čety likvidují nánosy odpadků, psí exkrementy nevyjímaje, město je ponořeno do šedivé studené atmosféry plné smogu a kouřících kanálů. Iluze Benátek je dokonalá. Je prostě vidět, že celý inscenační tým včetně herců byl na „exkurzi“ v karnevalových Benátkách a dojem z nich se jim zaryl do paměti tak hluboce, že jej dokázali sugestivně přenést na jeviště Divadla v Dlouhé.

Hraje se na scéně Davida Marka, která pískovou barevností i typickými architektonickými detaily (balkon se zábradlím a muškátem, zárubně dveří, modrobílé kotevní kůly, obloukový můstek nad kanálem, dřevěné molo s kůly; výtvarník se chytře vyhnul okoukaným benátským atrakcím, jakými jsou např. benátský lev či Dóžecí palác). Vše přesně evokuje čarovné město na lagunách s jeho oprýskanými uličkami. Dominantou scény je přístaviště, v němž skutečně projíždějí gondoly. V kontrastu k těmto historickým citacím jsou v popředí u Ottaviovy restaurace umístěna unifikovaná plastová křesla a kovové stolky, jež najdeme snad na všech místech světa. I to jsou Benátky – produkt turismu. Vpředu jsou dva kanály zakryté kovovými mřížemi jako připomínka „lidské“ stránky Benátek.

Civilní, slušivé a „italsky“ rafinované kostýmy (David Marek, výtvarná spolupráce Hana Fischerová) skvěle podtrhují charaktery svých nositelů a jsou střízlivým pandánem k až morbidně krásným barokním a rokokovým benátským maskám.

Nezanedbatelnou funkci má v inscenaci stále přítomná hudba Petra Skoumala a množství ruchů, které citlivě umocňují realitu Benátek. Skoumal využil tradičních italských popěvků a tanců, šansonu a dotkl se v úsměvně parodistické podobě i neapolské opery (ve vkusně a uměřeně stylizované interpretaci Jana Vondráčka). Velmi dobře působí i závěrečná tarantella, která roztleská divadlo a je pěknou tečkou za představením. Zároveň v ní jsou choreograficky vtipně (Jana Vašáková) zpřítomněny vztahy jednotlivých mileneckých párů příběhu.

Hlavní postavou inscenace jsou Benátky a jejich typické figurky. Celý příběh se točí okolo Lelia, syna benátského kupce Pantalona. Lelio, nenapravitelný lhář, se vrací se svým sluhou Arlecchinem po 20 letech do rodného města, kam utíká před mladou Římankou, které se zadlužil a jíž slíbil manželství. Lelio lže tak přirozeně, jako jiní lidé dýchají. Lže pro radost i z radosti. Lže, protože si nechce připustit šedou realitu. Tak jej s velkou lehkostí interpretuje i Jan Vondráček. Lelio se však kvůli svým lžím dostává do velkých potíží a lež se pro něj stává namísto radosti nutností (setkání s otcem). Jeho lži začínají být čím dál bláznivěji vykonstruované a mají podobu brilantních eskapád, které Vondráček zvládá s elegancí. Každá nutná lež ovšem stojí Lelia velké úsilí a vyčerpává ho. Nakonec se do sítě svých lží zamotá, je polapen vdavekchtivou Římankou a končí jako zlomený člověk. Nejvíce se to projeví v jeho posledním šansonu a při závěrečné tarantelle, kdy skáče a tancuje, jak jeho nastávající tleská. Jeho příběh se až neskutečně podobá příběhu Dona Juana, na nějž místo ruky Boží dopadla ruka Doni Elvíry. Je v něm velký kus nostalgie, ale i ta k Benátkám a k lidskému životu patří (Goldoniho příběhy nevyjímaje). Jan Vondráček uplatní na Leliovi své široké herecké, pěvecké i pohybové schopnosti. Hereckým koncertem jsou jeho dialogy s otcem Pantalonem nebo dvoření Rosauře a Beatrici.

Leliovi skvěle sekunduje Arlecchino Pavla Tesaře, který je prototypem sluhovské role z komedie dell´arte. Pavel Tesař hraje „jako o život“, využívá dokonce i akrobatických prvků a lazzi, jak takový typ role vyžaduje, a to aniž by extemporoval či na sebe sobecky strhával divákovu pozornost. Půvabné jsou především jeho scény dvoření se roztomile řízné a ztřeštěné komorné Colombině subtilní Michaely Doležalové.

Ivana Lokajová zahrála nepřehlédnutelně textově méně rozsáhlou roli Maskované dámy (Římanka pronásledující Lelia). Ač promluví teprve v závěrečné třetině hry, je přítomná téměř od začátku, kdy jako kočkovitá šelma sleduje z Ottaviovy restaurace svůj cíl a oběť – Lelia. Nakonec přijíždí na gondole v nádherné benátské masce Smrti jako impozantní deus ex machina, aby se Lelia zmocnila. Po odmaskování nenechá nikoho na pochybách, kdo bude v této rodině hrát prim. Lelio se díky ní probudil do kruté reality.

Role „starých“ s přehledem hrají zkušení Jiří Wohanka (Kupec Pantalone) a Vlastimil Zavřel (Doktor Balanzoni). Přesně stylizované jsou i postavy doktorových dcer, éterické, ale přitom lišácké Beatrice (Klára Sedláčková) a tajuplné vášnivé Rosaury (Marie Horáčková). Nepřehlédnutelný je i prostě moudrý číšník Brighella Martina Velikého.

Problematická je interpretace nápadníků doktorových dcer. Vášnivý Ital, majitel restaurace Ottavio Čeňka Koliáše, je příliš jednostrunný, často bez motivací jednání a jeho výkon se blíží nechtěné parodii až šarži. Navíc jsou v jeho mluvě velmi patrné výslovnostní nepřesnosti, které vedou nezřídkakdy až k nesrozumitelnosti mluveného textu. Mladý „lékař“ Florindo, nápadník vášnivé femme fatale Rosaury, je Martinem Matejkou hrán s poněkud titěrnou stylizací. Pak je překvapivé a těžko uvěřitelné, že mu Rosaura nakonec dá svou ruku. Ona, větší nejen postavou, ale především osobností.

Lhář z Dlouhé je dalším velmi dobrým počinkem tohoto divadla. Ukazuje, že i komedie se dá ještě dnes zahrát vkusně a úspěšně bez zbytečného extemporování, pomrkávání herců do hlediště, prvoplánových politických narážek či vulgarismů za každou cenu. A opět se v Dlouhé ukázalo, že divadlo je umění kolektivní, kdy herci musejí hrát spolu a ne vedle sebe – každý za sebe. Dívat se na Lháře v Dlouhé je radost.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.