Recenze

Když na Casanovu přijde krize
psáno z představení: 9.5.2019, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: Tino Kratochvil
foto: Tino Kratochvilfoto: Tino Kratochvilfoto: Tino Kratochvilfoto: Tino Kratochvilfoto: Tino Kratochvil
Muzikálové adaptace filmových hitů jsou věcí naprosto běžnou. Až tak obvyklé ovšem nebývá, aby byl do podoby hudebního divadla převeden tak umělecky ambiciózní film jako Felliniho 8 ½. Na Broadwayi se do toho ovšem v 80. letech pustil známý skladatel Maury Yeston a výsledkem byl úspěšný muzikál Nine, který dosud u nás uvedlo pouze před lety plzeňské divadlo. V Městském divadle Brno pojali tuto snovou hudební féerii jako velkolepou show s košatou choreografií Michala Matěje, čímž ale nepřebili myšlenkový základ díla o jedné velké životní krizi.

Guido Contini je úspěšný italský režisér, jehož poslední tři filmy ale skončily jako propadáky. Navíc řeší problémy ve vztahu s manželkou, dobře se nevyvíjí ani románek s milenkou, jeho produkční mu šlape na paty a vůbec začíná mít Guido pocit, že neví kudy kam. Odjede proto do luxusních lázní v Benátkách, klid tam ale nenajde – tvůrčí a vztahová krize ho deptá čím dál víc.

Kolem reálné situace už Federico Fellini ve svém filmu z roku 1963 nabalil snové výjevy, ve kterých je Guido doslova v obklíčení svých múz. Muzikálová verze tenhle základ ještě vyostřila tím, že Guido je jediná mužská postava celé hry, zbytek postav vytváří čtyřiadvacetičlenná ženská company.

Zdá se to v dnešní době až zvláštní (ale osvěžující!) vidět jako hlavního hrdinu lehce machistického muže, novodobého Casanovu. Libreto Arthura Kopita si pohrává s vnímáním na hraně reality, snu a fantazijní představy. Začátek může působit zdlouhavě, když každá z žen spustí svůj vlastní monolog o jejím vztahu se slavným režisérem, aby vzápětí zanikl v některém dalším monologu. Důležitost úvodu vynikne až ke konci celé inscenace, kde si Guido sám, opuštěný manželkou i milenkou, předříkává věty, které dřív slýchal od svých obdivovatelek. Je to smutná připomínka toho, že i člověk obklopený společností může být velmi osamělý. Stačí pár špatných rozhodnutí a krátkodobá krize se může proměnit v dlouhotrvající marasmus. Neveselé východisko z takové situace je tu naznačeno, ale závěr nepůsobí beznadějně, nápad na nový film a tvůrčí činnost mohou ještě vše zvrátit.

Hudba Mauryho Yestona je hravá a přitažlivá pro široký okruh diváků. Yeston nevytvořil partituru v jednotném stylu, roztříštěnost hudebních žánrů tu ovšem není kontraproduktivní, naopak v divákovi vzbuzuje zvědavost, co přijde za pár chvil. Nine tak nabízí odlehčenou hudbu francouzských kabaretů, vášnivou tarantellu, prvky chrámové hudby i mnoho operních motivů.

Christoph Weyers postavil na Hudební scéně brněnského divadla mohutnou několikapatrovou konstrukci rozdělenou na 24 stísněných kójí, ze kterých se v Guidově fantaskních představách vynořují jednotlivé aktérky příběhu. Důmyslná práce se světlem umožňuje efektní fungování scény, kterou pak v popředí tvoří už jen hyperbolizovaná postel, která se v některých scénách mění v lázeňskou fontánu. Kostýmy, jejichž autorkami jsou Andrea a Adéla Kučerová, jsou laděny do agresivně svůdné červené barvy, v duchu Continiho myšlenkových pochodů zdůrazňují sexualitu jejich nositelek.

Petr Štěpán jako jediný mužský aktér příběhu nesleze z jeviště, je středobodem příběhu a z velké části i jeho tvůrcem. Štěpán podává Continiho jako sebevědomého, sympaticky působícího muže, který se ovšem často dostává do vleku událostí. Nechce se vzdát žádných radostí, které život přináší, je pak ale nepříjemně překvapen, když je po něm vyžadováno plnění slibů, které s lehkým srdcem rozdával na všechny strany. Rozmáchlost Štěpánova hrdiny dobře kontrastuje s trpělivostí a pokorou Guidovy ženy Luisy, kterou ztvárnila Ivana Vaňková.

Nutno podotknout, že Nine přináší celkem obtížné pěvecké party, lze proto s povděkem kvitovat, že se brněnský muzikálový soubor nachází ve skvělé formě a zvládl hudební čísla na jedničku. Zvláštní zmínku zaslouží minimálně dvě písně – Alena Antalová je kouzelná v roli přísné producentky Liliane la Fleur a právě její píseň Folies Bergères patří k hudebním vrcholům večera. Hodně podařená je i Guidova vzpomínka na prostitutku Sarraghinu v živočišném podání Viktórie Matušovové.

Hudebně i kompozičně patří Nine spíše ke složitějším muzikálovým kusům, v Brně se s ním režisér Stanislav Moša utkal zdařile. Je to revue, které nechybí spád, erotický náboj i myšlenkové pozadí. Na repertoáru divadla tvoří vítané oživení.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.