Recenze

Někdy zaklepe milosrdenství i na srdce ďábla
psáno z představení: 6.10.2022, Lukáš Dubský
foto: Michael Tomeš


Mnohovrstevnatý román Mistr a Markétka patří k celkem oblíbeným námětům divadelních tvůrců. Vzhledem k množství motivů může každá dramatizace přinášet nové náhledy na známé dílo. K magickému realismu tendující Bulgakovův román se zdá být ideálním dílem pro vizuální režijní styl dua SKUTR.

Martin Kukučka s Lukášem Trpišovským často s klasickými texty nakládají velmi volně, nenechávají se předlohou spoutat a vytváří vlastní divadelní koláže. U Mistra a Markétky tak vlastně překvapí, že tentokrát je toho z původního díla zachováno poměrně dost. Samozřejmě, škrty byly nezbytné, převést na jeviště román v jeho komplexnosti by bylo časově nejspíš nemožné. Zatímco Alexandr Minajev před lety v ostravském Divadle Petra Bezruče udělal z titulních postav a jejich lásky spíše vedlejší dějový motiv, pro Skutry je naopak vztah Mistra s Markétkou stěžejní. Ústřední pár hrají Ondřej Rychlý a Marie Poulová věcně, mohli by to být naši současníci, toužící a překonávající překážky. Tímto pojetím se sice vytrácí osudovost, ale zase se tím inscenace přibližuje běžné lidské zkušenosti s partnerskými vztahy. Láska hlavních hrdinů v sobě navíc zrcadlí vztah Michaila Bulgakova k jeho třetí ženě Jeleně, která mu pomáhala s přepisováním a redigováním románu.

Režiséři akcentují i další autobiografické rysy díla a dávají v inscenaci možnost nahlédnout na životní obtíže Michaila Bulgakova, který nemohl publikovat, jelikož nedokázal uspokojit poptávku stalinistického režimu po tendenčních agitkách. Zápas o svobodu slova patří k tématům, jimž se inscenace Divadla v Dlouhé rovněž věnuje, především tedy v rozhovorech Mistra s Ivanem Bezprizorným (Pavel Neškudla).

Wolandova svita je pojata hodně rozjařeně, velmi hezky ji charakterizují kostýmy Simony Rybákové. Roli Wolanda si Jan Vondráček užívá, v poloze ironického glosátora je jako doma, byť si nelze nevšimnout, že podobným způsobem už vystavěl své postavy v mnoha dřívějších inscenacích. Ovšem stále to funguje. Všechny ty rejdy ďábelské svity (Magdalena Zimová, Klára Sedláčková-Oltová a Miroslav Zavičár) však poněkud zatlačují do pozadí temné podtóny, vyvolávají mnohem více smích či rozpaky než mrazení v zádech. Inscenace také příliš neproblematizuje Wolanda jakožto ďábla, na "jehož srdce zaklepe milosrdenství", rozhodně je postavou, jež vyznívá spíše kladně, jako pomocník Markétčiny urputné snahy o „pravou lásku“.

Jak jsem psal výše, autoři dramatizace Bulgakovova románu si vždy musí vybrat, jaké motivy použijí. Skutři z velké části škrtli celou dějovou linii točící se kolem Varieté, vynechány tak jsou postavy jako Lotrov, Rimský či Varenucha. Zbyla pouze scéna přímo ve Varieté, které má podobu německého kabaretu. Jedná se o zdaleka nejslabší část celé inscenace, chybí jí vtip i nějaký nosnější jevištní nápad. Nepomáhá ani téměř nesnesitelné pojetí principála Žorže Bengálského, Martin Matejka ale patrně jen plnil režijní zadání.

Tvůrčí tým do inscenace připsal postavu Vypravěče, která je v podání Zuzany Stavné jakýmsi kabaretiérem s bíle namalovaným obličejem. Místy tato postava interaguje s ostatními, jindy jen slovně popožene děj, celkově působí její zapojení značně nahodile.

Naopak mnohem lépe vycházejí scény z psychiatrické léčebny, kterým dominuje zábavně odměřený profesor Stravinský v přesném podání Jana Sklenáře. Slušnou atmosférou disponují i navážno ztvárněné výstupy Piláta Pontského (Tomáš Turek) či Wolandův temný bál, v němž hrají prim kostýmy a příběh vražednice Frídy.

U Skutrů a jejich dvorního scénografa Jakuba Kopeckého asi nepřekvapí, že na jevišti vévodí bílá barva, stěny pokrývají zašlé kachličky, občas se objeví kašírovaná tramvaj nebo svítící pěticípá hvězda. Nejinvečněji je ztvárněn Markétčin let nad Moskvou, k němuž tvůrci využívají velkého zrcadla.

I přes osekání některých dějových linií trvá představení se dvěma přestávkami tři hodiny a dvacet minut. Ovšem hlavně ve druhé a třetí části inscenaci tempo neschází, svou délku si tak obhájí. Režijní duo, které od nové sezony šéfuje Činohře Národního divadla, stvořilo inscenaci v rámci možností pochopitelnou i pro diváka neznajícího román. Posílením melodramatických motivů balancuje dramatizace na hraně snesitelné jímavosti, kterou ale naštěstí obvykle dokáže shodit humorem. Objevný úhel pohledu na známé dílo Skutři nepřinesli, efektní podívané se ale diváci dočkají.







Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.