Recenze

Silný příběh Frankensteina oslabují inscenační přehmaty
psáno z představení: 24.11.2012, autor recenze: Veronika Steffanová, foto z inscenace: foto: Alžběta Jungrová
foto: foto: Alžběta Jungrováfoto: foto: Alžběta Jungrováfoto: foto: Alžběta Jungrováfoto: foto: Alžběta Jungrová
Když Mary Shelly psala na počátku devatenáctého století román Frankenstein, tak pravděpodobně netušila, že se zapíše do dějin jako autorka prvního sci-fi románu na světě a že její monstrum bude dodnes inspirovat nejen scénáristy z Hollywoodu. I ve Švandově divadle se nechali zlákat oblíbeným hororovým příběhem. Byl to dobrý tah, nebo vytvořili jen neúspěšnou napodobeninu? Režisér Martin Františák v programu k inscenaci uvádí důvody, proč si vybral právě Frankensteinův známý příběh: „Pro shodu mého příjmení s názvem románu. Pro silný příběh o lidské samotě. Pro malé pochybení, ze kterého se kupí lavina neštěstí. Pro poetické detaily románu. Pro silný vztah ega Viktora Frankensteina a Netvora. Pro Viktorův pochopitelný idealismus, zvědavost, posedlost, osamocenost, neschopnost milovat atd. Z lásky k samotě ledovců a silných lidí. Z napětí. Z potřeby najít silný příběh.“ Je silná také inscenace?

Co se týká příběhu, drželi se tvůrci inscenace románu. Vědec Viktor Frankenstein stvoří umělou bytost. Ovšem od počátku svého činu lituje. Poté, co se obluda ztratí, snaží se na všechno zapomenout. Bohužel jí neunikne a zbytek jeho života je protkán neštěstím, které Netvor jemu a jeho rodině působí.

Režisér klade důraz především na vztah Frankensteina a Monstra, jejichž rolí se zhostili Filip Čapka a Tomáš Kobr. Vědec často mluví o svých niterných pocitech a úvahách. Ale nutno přiznat, že z úst Filipa Čapky občas nepůsobí tak naléhavě a trýznivě, jak by obsah sdělení napovídal. Naopak Kobrův Netvor diváky musel přesvědčit o své bezvýchodné situaci a vnitřním boji. Už jeho stvoření pomocí elektrických šoků, při kterém se svíjí v křečích, nenechá nikoho v klidu. I ostatní herci působí více či méně věrohodně a v zásadě jim není co vytknout.

Již zmíněné stvoření Netvora je pojato velmi nápaditě. Frankenstein jeho tělo ozařuje bleskem z fotoaparátu, který symbolizuje výboje obrovské energie nezbytné k probuzení života v mrtvém těle. Monstrum se nachází ve skleněné bedně podobné Sněhurčině rakvi, navíc plné květin. Výborně tak vyjadřuje protiklad až pohádkové naděje překonat smrt a skutečnosti, že právě vzniká nestvůra.

Bohužel inscenace je také plná scénických přešlapů. Mezi ty nejhorší patří rozverný taneček patologů při výrobě těla Netvorovy ženy. Jak mohl režisér něco takového vůbec vymyslet, mi není úplně jasné. Frejová a Pospíchal křepčí s prostěradlem kolem stolu s mrtvolou, ačkoli právě sledujeme dramatický okamžik, kdy vědec konečně nalézá sílu postavit se Netvorovi.

Scéna působí také velmi rozpačitě. Na začátku je plná dřevěných objektů, krabic, a jakési konstrukce ze dřeva vzdáleně připomínající sloup vysokého napětí. Většina předmětů není za celou dobu využita a jejich účel tak spočívá pouze v tom, že tvoří překážky pro zběsile se pohybující herce. V další části se ocitáme v luxusním domě rodiny Frankensteinů, který by se měl nacházet v Ženevě. Ženeva rovná se Švýcarsko, Švýcarsko rovná se Matterhorn. Takže na pozadí dáme v současnosti tak módní scénický prvek: velkou tapetu s obrazem. A čeho jiného než Matterhornu! To, že je obraz rozmazaný a ušmudlaný, přece iluzi luxusu nezkazí.
Také kostýmy tvoří nepovedenou kapitolu samu pro sebe. Proč má otec rodiny naprosto ordinérní sako stejně jako Viktor Frankenstein, ale všichni ostatní mají na sobě doplňky v odstínu protivné oranžové? Mezi ostatní rozhodně nezapadají šaty služky Justýny, které i přes podivný bachratý střih působí luxusněji než šaty nejbohatší ženy v domě.

Na inscenaci je vidět, že se soustředí především na postavu Netvora. Jeho kostým, včetně „holohlavé paruky“, vždy odráží jeho aktuální pozici ve vztahu ke svému stvořiteli i ostatním postavám příběhu. Scény s ním jsou udělány velice citlivě a divák většinou přesně rozumí jeho pohnutkám a beznaději. Jedinou slabinu bych viděla v konci, kde sice Netvor říká, co pro něj nastalá situace znamená, ale z jeho slov není zcela jasné, co bude dělat dál, jestli se rozhodně žít, nebo ukončí svou nepřirozenou existenci.

Chtěla bych ocenit výběr předlohy a herecké výkony. I režisérův počáteční záměr ztvárnit silný příběh věrný své předloze nelze než pochválit. Na druhou stranu výsledná podoba je plná nelogických přehmatů a zbytečně přivěšených cingrlátek. Možná by režisérovi pomohl nižší rozpočet, kvůli kterému by musel dobře zvažovat, co do inscenace dát a bez čeho se raději obejít. Důslednější práce s minimalistickou formou by v tak intimním příběhu rozhodně nebyla na škodu.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.