Recenze

Velkoformátové divadlo, které na Vinohrady patří
psáno z představení: 18.3.2014, Lukáš Dubský
foto: Viktor Kronbauer
foto: foto: foto:
První premiérou letošní divadelní sezony se na Vinohradech stalo drama švýcarského spisovatele Maxe Frische Andorra. Frisch se snažil vytvořit model fungování společnosti v malém státě, vzhledem k tomu, že hra vznikala po druhé světové válce, silně v ní rezonuje téma antisemitismu.

Mladý Andri je od mládí vyděděnec. Učitel ho převedl přes hranice, aby ho jako Žida uchránil před pronásledováním. Andořaně na něj zprvu koukají jako na atrakci, skrze chlapcovu záchranu si dokazují vlastní otevřenost a dobrosrdečnost. nullPostupem času ovšem Andrimu jeho jinakost čím dál víc připomínají, očekávají od něj nějaké vzorce chování a on se pod tlakem okolí skutečně začíná odlišovat. Když dojde na lámání chleba a okupaci Andorry silnějším sousedním státem, je mladý Žid ideálním obětním beránkem.

Divadelní hru Andorra vytvořil Frisch přepsáním své jednostránkové povídky do podoby celovečerního dramatu a režisér Martin Čičvák hru inscenoval jako tříhodinovou obrazivou fresku. Právě délka ubírá hře na působivosti, motivy se totiž ke konci už hodně opakují. Andorra je názornou ukázkou toho, jak ve společnosti vzniká antisemitismus či xenofobie. Podvědomá očekávání o něčem, co neznáme, nás nutí soudit apriorně bez jakéhokoliv vhledu do situace. Funguje to ale i opačně – osobnost mladého člověka je výrazně formována pomocí názorů a očekávání jejího okolí. nullAndri se jako Žid začíná chovat, protože mu jeho okolí podsouvá, co by měl dělat, co je jeho přirozenost. Působivá je inscenace také ve zobrazení toho, jak se nenápadná a zprvu snad i nevinná šikana láme do otevřeného násilí.

Celá hra je pak jakousi modelovou ukázku, jak to funguje v uzavřeném společenství. V tomto případě si vzal Frisch na paškál Andorru, nejedná se ovšem o kritiku stejnojmenného reálně existujícího státu. Tenhle příběh by se mohl odehrát kdekoliv jinde – ať už je to dramatikovo rodné Švýcarsko, nebo naše česká kotlina. Charaktery obyvatel malého společenství se odhalují hlavně v druhé příběhové linii, která je inscenována jako výpovědi svědků při soudním líčení. V promluvách jednotlivých postav se odhaluje omezené chápání světa, snaha zbavit se vlastní odpovědnosti za to, co se stalo.

Čičvákově inscenaci velmi dobře posloužila scéna Hanse Hoffera, který využil rozlehlého prostoru vinohradského jeviště a stvořil strohou do černa laděnou scenérii. Uzavřenost a oddělenost od okolního světa evokoval tím, že kolem celého hracího prostoru vedl kovové zábradlí. nullZajímavou jevištní zkratkou je také vyjíždějící plocha uprostřed jeviště, na které se Andri postupem času stále více vzdaluje a odcizuje svému okolí. Hned od počátku diváka zaujme také elektronická tabule odpočítávající čas. Její úloha je trochu nejasná. První, co člověka napadne je, že je na ni odpočítáván čas zbývající do konce Andriho života. To se ovšem ukáže jako falešná stopa.

Ačkoliv hlavní postava je v Andoře jasně daná i ostatní herci měli možnost vytvořit drobné, avšak zajímavě charakterizované postavy zapadající do panoptika modelové společnosti. Nejvýraznější je Ondřej Brousek, který jako Andri neustále bojuje proti předsudkům, aby se jim posléze poddal a začal si libovat ve vlastní jinakosti, ačkoliv tuší, že takové chování mu přinese nevyhnutelnou zkázu. Velmi dobrá je také Ivana Uhlířová jako dětsky vzdorovitá nevlastní sestra hlavního hrdiny Barblin, i když jsem se nemohl zbavit dojmu, že v některých pasážích se drobná herečka na rozlehlém jevišti trochu ztrácela. Ve velmi nezvyklé herecké poloze mohou diváci vidět Václava Vydru. Jako Učitel odhodil svou naučenou komickou manýru a jednoho z nešťastných aktérů příběhu pojal se vší vážností s důrazem na citlivě podané emotivní výbuchy.

Andorra je ambiciózní inscenací a podle mého názoru patří přesně k tomu typu velkoformátového divadla, které patří na repertoár takového divadelního domu, jakým jsou Vinohrady. Otázkou je, jak se k takhle nesnadným dramatickým textům postaví tradiční vinohradský divák, kterého chce ředitel divadla Tomáš Töpfer přilákat zpět do hlediště. Na mnou zhlédnuté repríze bylo bohužel divadlo poloprázdné.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.