Kateřina Vodáková

55 %. Výraznými kotvami originálního textu S. Petrů o českém hudebním géniovi, milovníkovi odstínů modře a snílkovi, který odmala statečně čelil zdravotním ranám osudu i omezením v nelehké době, jsou fantastičtí R. Melša a N. Horáková a zapojení živého orchestru. R. Melša intenzivně uhrane ve druhé polovině ve scéně u klavíru, jejíž tempo a emoce bych si představovala přenést i do zbytku hry, což se ale bohužel nestalo. Divák větší měrou sleduje osobnosti Voskovce, Wericha a hrůzy, beznaděj a hlavně nesmyslnost válečné situace než životní cestu J. Ježka vyplývající z názvu. Kontroverzně na mě působila multirole T. Pavelky a některé kostýmy.

Pamatujete si, když jste byli malí a všechno vám připadalo úžasné? ... Stále je. Objala mě atmosférou a energií jedna z nejmilejších hudebních inscenací, kterou jsem kdy viděla. Hry pro dětského diváka jsou těžkou disciplínou a dobrých je poskrovnu, Dlouhá má však klenot, který se vánočně třpytí a dělá radost malým i velkým už 25 let. Tradičně famózní J. Vondráček, K. Oltová, P. Neškudla a zde samozřejmě Pavlík v podání P. Tesaře. Na lampovou zvonkohru, ikonickou scénu z policejní stanice a můj křehký pocit dojetí při závěrečné Půlnoční, kdy se v hledišti spontánně objevily i mobilní světlušky, jen tak nezapomenu a v srdci se usmívám.

Režijní vize O. Kulhavého je v Košické zdařilá a dle mě by v pohodě obstála i na studiové scéně některého z českých profi divadel. Využívá tmavé brýle, minimum rekvizit a igelity, kterými rozehrává světelnou partii mezi dvěma bilancujícími páry, jejichž sebejisté výkony a artikulace dávají tušit, že již nejsou hereckými nováčky. Od počátku umí čtveřice diváka strhnout, ač celku velmi napomáhá skvělý text. I. Vyrypajev upozorňuje na idealizovanou představou o správné lásce, se kterou je spojený nepřetržitý pocit štěstí a spokojenosti. Jenže neustálý pocit štěstí je v dlouhodobém vztahu pouhá iluze. Uvězněni v očekáváních. Chodící frustrace...

Tvůrci na jeviště Nové scény přivedli originální inscenaci, která je emočně a informačně naléhavá. S důrazem na mladé publikum umně pracují s civilností, opravdovostí a přesahem. Sugestivně zde promlouvají neherci - teenageři o svébytné bublině dětských domovů, přičemž ani na konci neodhalíme, kteří z ní skutečně pocházejí, nebo nikoliv. Fenomén "být z děcáku" je plný stereotypů a je nasnadě se ptát, kam jako společnost směřujeme, co v ní znamená jedinec a jak se mění okolnosti našeho života. V hodině se podařilo vystihnout vše podstatné, poopravit zažité představy, vzbudit další otázky a spolu s následnou besedou ve mně zanechat silný dojem.