Reflexe

Po úspěšné Maryše ve Východočeském divadle Pardubice se režisérka Kasha Jandáčková opět vrátila k českému realistickému dramatu 19. století. V díle Gabriely Preissové dokázala najít dost aktuálních přesahů k dnešku.

Drama Gazdina roba ve Švandově divadle adaptovala s využitím povídky, která dramatickému textu předcházela, a obě díla zkombinovala. Základní námět hry, točící se kolem soužití nesezdaného páru, je dnes již sám o sobě nezajímavý, přesto se v něm dají najít konotace, kterým rozumíme dosud. V obecné rovině jsou to předsudky, k nimž se lidé uchylují, pokud někdo nežije podle měřítek stanovených společností. Svobodomyslnost se někdy stále toleruje, jen dokud nenarazí na určitě hranice. Tvůrci inscenace se pokusili vyvázat příběh z jeho časového ukotvení i pomocí výpravy, když folklorní prvky kombinují se stylizovanými kostýmy přibližujícími děj dnešní době. Zároveň se do dialogů dostávají zcela současné slovní obraty, jejich zakomponování do textu ovšem místy působí trochu neústrojně.

Režisérka Jandáčková se zaměřuje také na ohledávání postavení žen ve společnosti, kdy řeší, že ten samý čin je hodnocen zcela jinak, pokud se ho dopustí žena, než když ho spáchá muž - zatímco Mánka (Mark Kristián Hochman) za nemanželské soužití s Evou (Anežka Šťastná) nikdo nesoudí, Evin život to zásadním způsobem poznamená.

Ve smíchovské adaptaci dochází k jedné zásadní změně (jež vychází z beletristické předlohy), kdy Evino dítě, které má se svým manželem Samkem (Jakub Tvrdík) neumírá, ale zůstává naživu, ovšem matka si k němu marně hledá cestu. To, že se svým milencem opouští nejen poněkud tyranského manžela, ale i malé dítě, ji ještě víc odcizuje vesnickému společenství, z něhož se vymyká i tím, že je ateistka (v původním textu je náboženský rozpor veden v rovině katolící vs. luteráni).

Šťastná hraje Evu jako zdravě sebevědomou mladou ženu, která je ovšem ve svém rozhodování poněkud lehkovážná. Svatba se Samkem je na první pohled trucpodnikem, který má potrestat Mánka, jenž chudé krajčířce nevěnuje dostatek pozornosti, ale i vzdorem vůči vesnici, které je Evina nátura trnem v oku. Herečka divákům uvěřitelně předává širokou škálu emocí, její Eva ale přesto zůstává trochu záhadnou postavou, jejíž činy nelze předjímat.

Hochmanův Mánek osciluje mezi sympatickou klukovskou energií a citovou nevyzrálostí, kdy  nerozhodností zraňuje mnoho lidí ve svém okolí. Mešjanovka v podání Andrey Buršové je ztvárněna ve výrazně expresivnějším pojetí než ostatní postavy, což ji staví do protikladu ke světu mladé ústřední dvojice, přičemž tento komediální posun dobře tematizuje směšnost pokrytecké morálky, za niž Mešjanovka skrývá své požadavky.

Trochu pozměněný závěr je vizuálně působivý a celkově se Jandáčkové podařilo vytvořit živou inscenaci se slušným tempem. Aktualizace vesměs fungovaly, byť na některých místech bylo poznat, že se dnešní pohled na svět s předlohou "tluče" a ne všechny motivace postav tak byly úplně uvěřitelné.